Tento text je částí eseje Výstup ze svobodného kruhu, která pojednává o svobodě slova, vlivu lidských práv na svobodu společnosti a snaze autorit optimalizovat svobody jedince. Napsal Alfred J. Kravar.
Lid se opravdu, skutečně, nezajímá o věci politické nebo duchovní, pokud není pod tlakem.
Tlak na něj může vytvářet, jak stát, tak agenda aktivistů či médií. Ovšem tím nejúčinnějším činitelem, který hýbe s masou k revolučním tendencím, nebo alespoň tlačí k tomu, aby měla chasa srdečný zájem o budoucnost vlasti, je hlad.
Pakliže je občan dobře najezen, má-li na výběr z barevného šatstva, je-li mu umožněno si občasně zajít na večírek, pakliže se tímto skutečně cítí svoboden a uspokojen, pak jsou všechny revoluční snahy k ničemu. Pak není snadné ho přimět ani k reformám.
Proč by se měl ten syčák zajímat o nějaké věci budoucí? Ze sentimentu? Možná tak pár matek, mladých idealistů anebo skupina vedená stejným šlendriánem, který její sentiment využívá k vlastnímu (třebas politickému) prospěchu.
Vezmi člověku svobodu a bude se krčit. Odtrhni mu chleba od úst a utvoříš z něj zoufalce. Mocnář se nebojí ničeho víc než zoufalého člověka, který nemá co ztratit.
Chtělo by se říci, že přesně takový člověk je potřeba. Ostatně potřebovali by ho všichni, kteří potřebují skutečný mandát. Takový drban by byl obdařen miliony, jen aby se přiklonil té anebo té straně.
Takového člověka ovšem vytvořit nelze. Toho může vytvořit pouze běh dějin.
Sám si nikdo blaho upřít nedá. A pokud ano, jeho asketismus je z přesvědčení, takový muž je nezlomný a jeho vůle pevná.
My bychom potřebovali nuzáka zlomeného, který neví, zda má dříve plakat nebo se rvát.
Takový člověk může vzejít pouze z časů špatných.
A takové časy musí přijít.
A posteriori víme, že koleso deterministické kauzality se točí neustále. Běh dějin je neúprosná voda, která tento mlýn roztáčí, někdy silně v dobách revolučních, někdy méně v obdobích míru. Kolik vody přijde, to ví pouze příroda. Ač stavíme nespočet hrází, ač regulujeme toky nezkrotných proudů, ač se snažíme hrát na bohy – jednou stejně doba bídy nahradí náš blahobyt a čím déle se na ni bude čekat, tím větší vlny do nás budou bít.
Zdálo by se hrdinské jít proti dějinnému vývoji, jak se mnozí konzervativci domnívají. Nehledě na to, že “už je pozdě”, nehledě na to, že “již není co konzervovat”, takové snahy nikdy nezbrzdí, co nevyhnutelně musí přijít.
A ono to přijde.
Nacházíme se v době nespoutané ničím a nikým. Jsme prý každý svobodný, jak jen svobodný člověk může být. Já se ale ptám, co že je tou svobodou míněno?
Mraky tuláků v ulicích, třesoucí se nad bižuterií, novou technikou, značkami, které znamenají prý cosi hodnotného, něco výjimečného, co má příběh? Nebo snad možnost cestování, kam si jen vůle zamane? Je to snad deklarovaná svoboda slova? Ptám se prakticky, jako praktický člověk, nikoliv intelektuál, který by se snad nad mými dotazy kroutil a vzpíral.
Jak že si to ten mrzák dovede náš civilizační výdobytek kritizovat, není mu snad dobře? Má se špatně?
Je neskutečně směšné myslet si, že když je člověk najeden, ošacen, má kde pracovat a žít, že když mu stát či nadnárodní instituce dovolí v rámci mezí kritizovat co mu není při chuti, nebo že jsou mu přidělena lidská práva, tak že bude skutečně svobodný.
Ne, takový muž bude pouze uspokojen. Jeho touhy budou uchlácholeny. Najde se nejoptimálnější stav jedince, takový, který nebude rebelovat, ale pouze plivat do piva.
Optimalizace společnosti zdála by se býti nejefektivnější cestou k blahobytu a spokojenosti jedince. Autorita zprostředkovávající dokonalý život se vším všudy. Takový předem naplánovaný zájezd.
Ptáte se, co je zlého na tom, že je člověk „uspokojen“?
Člověk by byl uspokojený, i kdybyste mu po týdnu hladovění v cele smrti dali najíst. Cela smrti by byla jeho standard, jídlo nadstandard.
Alespoň mě tu nenechají umřít hlady, pomyslel by si.
Čím více má odepřeno, tím více je vděčný za každý, byť drobný kousek naplnění tužeb.
Čím více má povoleno, tím méně si těchto kusů váží. Tím méně zpozorní.
Pod tíhou osobního naplnění, bude přehlížet občasné šlápnutí na krk, občasné zastrašení pravidly, občasnou chuť cizí moci mu ublížit.
Člověk je pod touto tíhou nepoučitelný.
Jeho jediným východiskem může být svoboda duchovní. Ta svoboda, kterou mu žádná autorita nemůže regulovat.
Mohli bychom brát dříve zmíněný materialismus jako obžerství, nezkrotnou touhu vlastnit věci, které skutečně nejsou potřebné. Mohli bychom se posunout směrem ke stoicismu a asketismu, ale to by bylo stejné mrhání časem jako klasické konzervativní snažení o konzervaci “nezkrotného plamene dějin” nebo stavění hrází proti divoké vodě, ženoucí se na mlýn kauzalit.
Skutečný materialismus jest nevnímání světa duchovního.
Protože je duch člověka „neoptimalizovatelný“, neregulovatelný, musely autority přejít na politiku blahobytu. Kaldor-Hicksova efektivnost (Paretovo optimum) by se v našem případě dala využít jako příklad přístupu k zvrhlosti tohoto systémového snažení za optimalizací růstu blahobytu z hlediska, nikoliv ekonomického (kde by se tyto snahy o spravedlivé rozdělení měřitelných hodnot snad daly ještě pochopit), nýbrž sociálního (potažmo i duchovního).
Nejedná se přitom ani o klasický utilitarismus, o boj “dobra se zlem” a jejich poměr. V tomto případě autority operují pouze s “dobrem” a rozhodují, kolik “dobra” je třeba, aby byl využit lidský potenciál co nejoptimálněji.
Dalo by se tedy říci, že nám autority neumožňují volně myslet, neumožňují nám jakási “lidská práva” a “svobodu slova”, nýbrž nám je upírají v té míře, jakou jsme ještě ochotni zkousnout.
Hanebnost tohoto snažení je očividná.
V otázce svobody ducha neexistuje dobro či zlo, pouze morální integrita.
Důsledkem překročení této definované hranice, vystoupením z pomyslného „svobodného kruhu“ (tedy popřením nebo kritikou konceptu lidských práv či svobody slova) je vydědění.
Pouze duchovní člověk, který by si připustil tuto iluzi svobodného ducha a zradu autorit na něm, musí dbát své morálky, pač nic jiného mu není dražšího než jeho vlastní mysl. Nenechá se omezit (byť logickými) bariérami. V otázce ducha nemá logika a vědění co dělat. Takový člověk ví, že ho autorita pouze využívá k technokratickým hrátkám, a i přes domnělý blahobyt zná dopady takových tlaků na individua, která se podvolí.
Chce pryč z tohoto nekonečného konfliktu, byť moc dobře ví, že konformita je nepřipustitelná, srovnání je kompromis a rebelie vydědění.
