Povídku sepsala Viktorie Antesová. Upravil a grafiku navrhl Alfred J. Kravar.
Hrobové ticho lesa narušovalo jen křupání větviček pod jeho nohama.
Ani šelest listů tancujících ve větru se neozýval, ani zpěv ptáků nelahodil jeho uchu. Svět jako by se zastavil.
Skrze větve prosvítaly paprsky zapadajícího slunce snažící se dosáhnout na každý tmavý stín. Hladily i tvář onoho mladého muže, který znovu odhodlaně procházel stejnou cestou za svým cílem. Teplo slunečných dlaní na sobě však necítil, pokud ovšem nějaké vydávalo. Jen on narušoval ten nadpozemský klid.
Uhýbal statným stromům, překračoval pařezy a kapradí. Cestu už ani nevnímal, neboť ho příliš zaměstnávaly jeho vlastní představy. Často si ani nepamatoval, jak se k onomu jezeru vůbec dostal.
Vycházeje z lesa uviděl svůj cíl a jeho srdce se opět trochu sevřelo. Před ním se rozkládalo nekonečné jezero s nepřirozeně černou vodou. Zde už panoval chlad. Po laskavém doteku přívětivého slunce nebylo ani památky a vystřídalo ho bílé a sychravé peklo. Celé nebe nad jezerem svým světlem nemilosrdně útočilo na přihlížející oči. Své ticho si však místo zachovalo.
Muž se snažil dohlédnout na druhý břeh, kde v mlze vznášející se nad zemí občas rozeznával siluety chodících postav. Zatím však nikoho neviděl. Přiblížil se na břeh, až si téměř namočil boty.
„Zase jsi tady?“ ozval se za ním hlas. Muž se otočil a spatřil starce sedícího na kameni. Viděl ho tu už předtím. To se však nepokusil s mužem promluvit.
Neodpověděl mu. Snad protože by to bylo zbytečné. Starcova otázka ho spíše obtěžovala, neboť nechtěl v tu chvíli věnovat ani z části svou pozornost něčemu jinému, aby náhodou nepropásl to, na co tak dlouho čeká.
„Tady nenajdeš, co hledáš. Bloudíš,“ ozval se stařec znovu a teď už mladého muže rozzlobil. Jak může vědět, co hledá? Jak se opovažuje mu vůbec radit, když nic neví?
On sám totiž nevěděl, a to bylo nejhorší. Netušil, proč pravidelně přichází a co ho sem táhne. Jen vnímal tu silnou energii, která se stala za ten čas tak hmotnou, až se téměř proměnila v hlas, jenž mu našeptával, co má dělat. Nepodobala se zpěvu Sirén na moři, jež vábily námořníky svými hlasy a hnaly je do záhuby.
Bylo to jako bolest a stesk.
Jako ztráta a utrpení.
A přesto cítil i vůni krásných vzpomínek, nostalgii a domov. Sic nevěděl, co vyhlíží, tušil, že jde o člověka, jenž se snad měl objevit mezi těmi šedými siluetami na druhém břehu a zamávat mu. Nikdo však nepřicházel – ne pro něj. Vracel se na místo, kde v dálce slýchával palbu a řev. Stával tam vždy tak dlouho, dokud ho nerozbolela hlava, a ještě dlouho poté.
„Já ale nevím, co hledám.“
„Vím,“ odvětil stařec. „Právě proto. Jsi blízko a přece daleko. Je čas s tím skoncovat, chlapče. Už se nevracet.“
Zuřivost zahalila jeho mysl a úzkost mu sevřela srdce. Jako dvě sestry ho doprovázely na cestě zpět, ať už to bylo kamkoliv. Ten prastarý les měl však blahodárný účinek na duši a muž nakonec usedl na jeden z pařezů a dal se do očistného pláče.
Opět snil. Tentokrát už nejen v barvách, náladách a útržcích vět. Už něco viděl. Její bledé útlé paže, havraní vlasy, kytici lučního kvítí svázanou bílou stuhou a položenou na stole ze smrkového dřeva. A když se těmto obrazům oddal naplno, přísahal by, že cítil vůni mateřídoušky z těch bledých prstů.
Vrátil se. Snad o něco lehčí, snad i s větším očekáváním, že přichází zvrat. Vyšel z lesa a stanul na svém obvyklém místě. Předpokládal, že stařec se co nevidět objeví, aby mu kázal. A za chvíli za sebou opravdu slyšel kroky. Byly však lehké, svižné a tišší, než by očekával u starce. Otočil se a uviděl dítě běžící jeho směrem. Byla to malá dívenka se světlými vlásky spletenými v cop a oděná v bílých šatech. Přestože ji nenásledovala žádná matka či otec, nevypadala ztraceně či osamoceně. Chvíli si muž myslel, že běží přímo k němu, ale dívenka mu nevěnovala pozornost a zastavila se až na samém okraji břehu. Muž si všiml, že na hladině plave bílý okvětní lístek. Dítě ho vzalo do rukou a lístek se proměnil v malý plamínek vznášející se nad dlaněmi dívenky. Nevěřil svým očím. Nikdy nic takového neviděl. Děvčátko se jen usmálo a s plamínkem v rukách odběhlo zpátky do lesa, odkud se předtím zjevilo.
Přestože už dlouho nepocítil nic než chlad a ani navzdory prosluněnému lesu se jeho srdce teplo ani vzdáleně nedotklo, i na tu malou chvíli, během které se děvčátko ocitlo poblíž, ho konečně pocítil. A do té doby si sám neuvědomil, jak moc ho potřeboval. Přitahovalo ho, lákalo a volalo.
Několika kroky se dostal na místo, odkud dívka vylovila onen okvětní lístek.
„Ty tam žádný nenajdeš,“ ozval se stařec stojící pár kroku za ním. Přece jen přišel.
„Jak se to stalo?“
„To není důležité. Musíš odtud odejít.“
„Nemůžu. Ne teď. Už začínám tušit, co vlastně hledám. Vím, koho hledám. Mám sny a vize a nemůžu jít pryč. Už si skoro vzpomínám,“ odpověděl muž a stařec více než na jeho slova soustředil se na zoufalství v jeho hlase.
„A právě proto už se sem nesmíš vrátit! Zešílíš. Už ztrácíš rozum. A ty tvoje sny? Jenom předzvěst tvé poškozující se mysli. Víc už neuvidíš. Je to jen nepatrný odraz v zrcadle, jen zrnko písku – to je vše, co máš a nikdy víc nezískáš, ne zde,“ rozčílil se stařec a přistoupil k muži blíže. Když však spatřil jeho beznaděj, zželelo se starci mladého muže a jeho pohled zjihl. Muž se otočil a zahleděl se na onen druhý břeh.
„Copak tam nevede žádná cesta?“
„Vidíš tu snad most? Či loď? Ani obejít to jezero nelze, vrátíš se zas a opět sem. Pokusíš-li se ho přeplavat, voda tvou duši stáhne a ty už více nebudeš. Budeš zatracen. Tak skončí všechny šílené duše, které neposlechnou mé rady.“
„Je jich hodně?“ otázal se muž.
„Více, než je třeba. Nikdo z nich netušil, jak vypadá jejich osud. A když se naplnil…“ stařec větu nedokončil a zahleděl se na mužův oděv. Zamračil se nad vojenskou uniformou a pokračoval: „Není snadné to přijmout. Ale pokud to uděláš, na vše si vzpomeneš a už nebudeš cítit tu bolest, která tě obklopuje.“
„Ucítím zase to teplo?“
„Dost podobné, ano.“
„Proč ho to dítě cítilo už tady?“
„To byl kousek mateřské lásky, kterou si odnášelo. Není místa bližšího než toho, ze kterého jsme všichni odešli. A proto je tak těžké odcházet, když cítíme přítomnost toho místa přímo před sebou. Odpoutáme-li se a odejdeme, ulevíme sobě, a i lidem tam,“ kývnul hlavou směrem k druhému břehu.
„To dítě trpí?“ zeptal se voják.
„Ne, s dětmi je to jiné. Lidé se s tím nakonec spokojí, vyrovnají. Najdou klid. Matky však nikdy. Proto jim přináší svou lásku, která je zahřívá, neboť s nimi nemohou být. Žádná matka však nemá ani ponětí o tom, že jejich dítě je tu šťastné a je jim tím nejmocnějším strážným andělem.“
Na vojáka měla starcova slova velký dopad. A navzdory oné moci, vábící ho neustále zpátky k jezeru, se rozhodl už nikdy nepřijít. Věděl, že mu chvíli bude chybět ten hořkosladký svět, kde štěstí tančí s utrpením elegantní valčík smrti. Nebude však litovat.
Rozhlédl se kolem sebe a na zemi spatřil květy mateřídoušky. Byl to nádherný kontrast v oné chladné a nepříznivé krajině, v níž nerostla jediná květina. Bylo to znamení a požehnání. Utrhnul pár stonků mateřídoušky a promnul její květy v prstech. Opět ucítil tu vůni, s jakou se setkal ve svém snění, tentokrát však byla krásnější – byla čistá, opravdová a přinášela pravdu, nejen pouhou iluzi.
Přistoupil k jezeru a poslal květiny po jeho hladině směrem k druhému břehu a odešel se starcem pryč.
…
Paprsky ranního slunce nezastavil ani závěs a skrze něj pronikaly do místnosti, kde dívka odevzdaně ležela na posteli. Snažila se vstát, ale nešlo to. Špatně spala už několik dní v kuse a každé ráno, jakkoliv bylo krásné, proklínala samu sebe, že se vůbec probudila.
Po nějaké chvíli vstala a spletla si černé vlasy do copu, aby jí nezavazely při práci. Umyla se, oblékla a sešla po schodech dolů do kuchyně, snad jen ze zvyku, než že by něco snědla. Sedávala tam ještě další hodinu a naslouchala tichu prázdného domu, kde jí dělala společnost jen její vlastní bolest.
Tentokrát však bylo něco jinak. Když vešla do kuchyně, okamžitě zachytila vůni mateřídoušky. Bylo to zvláštní, neboť sama žádnou květinu doma neměla. Kromě pár stonků květin, z nichž pocházela vůně, která naplňovala celou místnost.
Mladá vdova zvedla květinu a rozplakala se. Snad smutkem, snad štěstím, snad úlevou. A přestože jí to jejího vojáka nevrátilo, věděla, že na ni dohlíží.
