Měsíční básnické okénko. Takový jest název pravidelné rubriky, která se zaměřuje na české básně s příchutí autorských děl našeho kolektivu.
Dnešní básnické okénko měsíce října se bude tematicky dotýkat především tvorby týkající se jména našeho blogu.
Je mnoho známých Svatopluků a nemálo také těch z nich, jež psali básně. Jestli takový Svatopluk I., náš patron, psal básně – těžko říci. Ovšem náš druhý jmenovec, Svatopluk Čech, jich napsal mnoho. Třebas takové sbírky jako Jitřní písně, Písně otroka, které povzbuzují náš národ, jsou velmi vzácným dědictvím.
Ač národovec (se zájmem o Národní obrození), dlouho jsem odolával spoustě děl od Čecha (a další spoustě zatím odolávám). Však, jednou, když jsme s přítelkyní vedli rozhovor o Čechovi, odrecitovala mi jednu báseň – Dosti nás – právě z Jitřních písní. A já si ji hned zamiloval.
Jsme slabí, malí — Dosti těchto řečí!
Jen kdo tak zoufá, sláb a malý jest.
Oč byla Hellas, byla Róma větší,
než skrání nesmrtnou se dotkla hvězd?
Jak směšné byly našich předků cepy,
když celý svět se zdvihl proti nim,
a hle! svět celý zdrtil vůdce slepý
a Táboru se klonil věčný Řím.
Jen v srdce zápal, chrabrost bohatýrů
a budem vojsko netušených sil!
Sláb jenom ten, kdo ztratil v sebe víru,
a malým ten, kdo zná jen malý cíl.
Báseň vypovídá o jedné českých slabostí – malosti – a hned v úvodu ji drtí vší silou. Slabost v myšlení jednotlivců je pouze v nejistotě a zoufání, jako by chtěl Čech říci. V protiklad malého ducha pak staví příklady z minulosti a konkrétně příměr z husitství nemohl sednout lépe. Ač nadneseně, Čech se pokouší v jednotlivci vyvolat sílu, která může hýbat světem, pakliže v kolektivní sílu uvěří nebo alespoň nebude shazovat snahu společného národního ducha. V posledním verši pak provolává k jednotlivci nikoliv konkrétně, jako by ho chtěl usvědčit z malosti, ale poučně, jako by antik vyprávěl moudra svým učňům.
Naproti tomu Josef Svatopluk Machar ve své sbírce Tristium Vindobona (a nejen v ní), staví se proti „patosu“ tehdejších vlastenců, nikoliv, že by s vlastenectvím jako takovým nesouhlasil – naopak byl velkým národovcem – ale vyzýval vzdát se prázdného vlastenectví. Jako velký kritik, představitel realismu a publicista, který před válkou souhlasil s politikou Masarykovou, v době První Republiky postupně své kladné postoje k Hradu ztrácel a naopak s mnoha dalšími začal proti němu vystupovat i politicky.
…
Mně je zde teskno… V duši mojí žije,
co přinesl jsem z otčiny své sem,
ton hořkosti a tichá elegie,
jež dýše v dálce rodná moje zem.
Tu elegii šumí naše pláně,
hvozd, města, vísky, kříže hřbitovů,
podzimní nádech stále padá na ně
a teskné mlhy v šedém příkrovu…
A hořkosti ton projede mě vždycky,
když na národ té země vzpomínám
– zde mají pro něj posměch ironický,
jenž prochvěje až k duše hlubinám. –
Náš národ! … Bez kormidla, cíle, vesla
se před přístavem vrahů potácí,
s prava i leva lapá fráse, hesla,
v nichž všechnu sílu, zápal utrácí…
…
Mým dnešním autorským přídavkem jest báseň motivační. Touha mladých starat se o vlast uhasíná. Proto třeba jest obnovit ten Plamen, který mládí umí rozohnit.
Zápasit,
seč nebít se po kolena ve hlíně.
Vykřesat plamen
v srdcích mladých hochů.
Odhodlaný jít do boje
s knihou na klíně,
tak abys byl připraven
do příštích těžkých roků.
Po boku bojovníků,
kamarádů,
reků.
Překročíte řeku,
duchovní Rubikon.
Podvolíte se bolesti,
původci vzteku,
avšak klidni vyčkáte
než zazvoní zvon.
Zvon hlásající požár,
vzniklé nebezpečí.
Zabráníte cizákům
Vaše dědictví krást.
Pak při střetnutí,
se zvednutými meči,
Ubráníte rodinu,
domovinu,
svoji vlast!