Tento výběr zápisků přírodních „Kousek ráje na zemi…“ je autorským písmem Marie Probstové, která svolila, abychom ho otiskli na našem blogu. Úpravu textu a výbor provedl AJK.
Melancholie západu
Jsou v životě časy chmur a rozkladu, trudné mysli a slz. Ale v takových dobách jest duševnímu umrlci zapotřebí vstáti a vymaniti se z nadvlády myšlenek.
Otřít slzy z tváře a vydat se vstříc dobrodružství. Jest to přetěžké, však blahodárné.
Vidina západu Slunce žene rozbrázděnou duši vpřed. A ač slunko nezapadlo, přec to bylo nádherné. Velkolepý obřad hlásající konec dne se nekonal. Jen mlhavý nástin vybledlé červeně dlel na obloze. Z dáli snad mohl připomínati onu okázalou slavnost.
Ale to nejčarovnější přišlo až potom. S šerem. Ptactvo spustilo své serenády a žáby pěly árie. Z dáli žalostně mňoukalo káně a šuměly stromy. To příroda pěla svou ukolébavku dálným horám.
Usadila jsem se u jezírka plného účinkujících žab a ohromeně naslouchala koncertu krajiny. Pes se osvěžil broděním mezi lekníny.
Cestou zpět jsem za sebou viděla ještě světlo, před námi však zela tma. Vůkol to kypělo zvuky a pohyby, nic však nebylo k vidění. Přímo před námi prosvištěl zajíc, ale jen šum v trávě to prozradil. Ještě dlouho jsem za sebou slyšela stále stejně hlasité mňoukání káněte…
I noční ulice jevily se utěšeněji. Milosrdná tma pohltila vše nové a ku zočení ponechala jen to hezké. Odbíjela desátá hodina, když jsem se psem došla domů. Semafory již spaly, tak jako příroda.
Přírodní jinakost
Jak jest ta příroda pokaždé jiná.
Navštěvuji stále to samé místo, a přece zdá se mi pokaždé, jako bych zde snad poprvé byla.
Vše jest stejné, avšak vždy v něčem jiné. Stromy se tyčí pevně stále vedle sebe, aniž by je orosil tok času. A přece, jejich listy povždy jsou jinak zbarvené.
Mraky plující oblohou denně v jiný háv se strojí. Tu tmavší, tu světlejší. Někdy jsou obláčky drobné, jindy se divomocně rozpínají po nebi.
I stébla travin chví se v poryvech větru pokaždé směrem jiným. A pak si říkej, hloupý člověče, že vše jest stále stejné.
V přírodě je třeba otevříti oči. Otevříti oči a rozhlížeti se kol sebe. Nejen slepě kráčet vpřed. Bystré oko snadno povšimne si nenápadných půvabu zdánlivě stejného. A bystrosti máme více, nežli bychom řekli. Stačí jen otevřít oči, zastavit se a rozhlédnout se okolo.
Štěstí kvete v přírodě.
Po strastiplném roce ocitla jsem se konečně na chaloupce, mezi balíky slámy. A vlast se jala léčit.
Zde chmurná duše pookřeje a vyjde na povrch pravé, nefalšované a dlouho očekávané štěstí. Protože příroda v lidech probudí radost ze života a vdechne jim ryzí úsměv do tváře.
A to pak nikomu nemůže vadit, že vypadá jako hlupák, když vyskakuje na balíky slámy. Inu tak, jsem venkovský balík na balíku.
Jest jedno, zda máme úsměv křivý, hlavně, že jest upřímný!
A co je nám po tom, co si o nás kdo myslí, ne?
Užijte si léto!
Májové krásy přírody?
Včera, prvního máje, jsem si usmyslila, že se půjdu podívati na západ slunce. Bláhově jsem se domnívala, že nebi zavládne krvavě rudá barva a všeckna horstva v dálavě budou vidět.
Nic.
Obloha byla od počátku do konce dne šedá a místo romantického konce dne se prostě sešeřilo.
Zklamána uprostřed polí, vydala jsem se za zvuky přírody k jezírku. Cestou se mi vypnul telefon tak, že nešel zapnout. Ale když jsem došla ku vodní hladině, žasla jsem. Celou plochou se ozývaly árie žab. Slyšela jsem je kuňkat i skákat mezi křovinami, leč ni jediná žába nebyla k vidění. Rázem všeckna krajina umlkla a všade se rozhostilo nádherné ticho. Když jsem za šera odcházela, žáby mi zazpívaly na cestu.
Nemám z té procházky jediný snímek. Ale ani trochu mi to nevadí. Někdy jest potřeba zahodit všeckny aparáty a vynálezy a jen poslouchati zpěvnou přírodu.
Barvy podzima
Toto roční období jest z nejkrásnějších. Příroda pestrobarevná radostně šumí, zlaté slunko omamně svítí, leč konečně přestává pražit.
Do kroků lidských slyšeti jest padání kaštanů, vůkol listí září žlutě, oranžově, ba i rudě. Vše jest vůbec takové milé a klidné.
A přijdou-li deště, tu nastávají dny plné hořkosladké melancholie, nejlépe s knihou a horkým čajem.
Pro někoho jest podzim taková zádušní mše za zemřelé léto, pro někoho jen přechod mezi létem a zimou.
A někteří, mezi něž se řadím, pokládají podzim za divukrásnou hru barev a světla.
Léto dává sbohem.
Dny se zkracují, jitra jsou den ode dne chladnější. Celsius už horečnatě nešplhá po 30° a děti si místo koupání v rybníce nadepisují sešity.
Staří chtějí ještě slunné letní dny, mládež urputně svírá poslední nitky prázdnin. Špačci se houfují, jablka spadala do trávy a vítr odnáší vůni léta.
Zdá se to smutné a nenávratné, takový odchod horkých odpolední a bezstarostného veselí. Ale sotva vyndáme svrchník ze skříně, jsou tu Vánoce. A ledva odstrojíme stromeček, přijde jaro. Nu a po Velikonocích už jest přeci léto za humny!
Čas plyne jako voda. A samým dychtivým čekáním na to, co přijde, zapomínáme si užívat ty chvíle, které právě jsou.
Podzim
Podzim zaklepal na dveře a pomalu vstupuje. Listy pozvolna žloutnou, slunko vzalo sobě mraky za háv a ptáci již spějí k jihu.
Pro přírodu znamená říjen mnohé, vše se mění a takový podzimní háj jest pastvou pro lidské oko. A jako zvěř, i člověk se připravuje na zimu. V kamnech to jen jiskří, oheň zpívá svou dumnou píseň. A pila na dvoře hraje mu do taktu. Místo slunce hřeje krb a horký čaj. Psík věrný, do náruče člověčí se rád schoulí a sotva se uvelebí, v mžiku oka zamhouří. I člověk dříve spánek vítá, tma jej k tomu ponouká. Stařešinové klejí, že se blíží tuhá zima a děti už hledají sáňky.
Vše má ovšem svůj čas, přátelé.
Romantické dění
Ku večeru vydala jsem se obhlédnouti zapadající slunko. Na poli hmyz s ptactvem pronikavě cvrčel, bodláčí poletovalo ladně krajem a slunce pozvolna zapadalo. Nidkyvá toliko krásy na místě jediném jsem nezočila…
Červenavá záře v mžiku měnila se v rudou a blankytně hory svítily. V jednu chvíli, pod křídly volavky, zřícenina hradu Bezděz mlčky se skrývala. Hladina rybniční odrážela na sobě celé toto představení a stromy mlčky přihlížely čarokrásným to divům. Romantické to dění. Když zavřu oči, stále jasně vidím onen luzný obraz…
Hej Slované!
Dnes bylo a jest poněkud pošmourno, i přes to však vydalať jsem se opět na místo mnou toliko milované. A stálo to věru za to!
Mračna na obloze kupila se a Slunce jakž takž našlo sobě skulinu. Z hor bylo viděti i těch, kteréžto často se skrývají, toliko jsem jich zde nikdyvá neviděla jako dnes. Zpěv ptactva doplnilo mé: ,,Hej Slované…“ a zpovzdálí ozývalo se občas ropotání projíždějícího vlaku.
Na paloučcích pak nedalo mi to a s úsměvem na líčkách jsemť se proskotačila. Dětinské, leč někdy tak nezbytné… Nu a došla jsem až ku dráze, kde zrovna projížděl jakýsi rychlík. Když se jeho vagóny prohnaly kolejemi, opět zněl krajinou jen zpěv ptactva (a můj). Sem budu choditi nýčko dennodenně…
Pomíjívosti přírody
Jest pozoruhodné, jak se krajina dokáže změniti během několika málo hodin.
Místo, po němž kráčela jsem před čtyřmi dny, z ohnivých podzima barev převléklo se do bílého roucha. Jen zvěř stále stejná se jeví. Labutě plovou tiše po jezírku, nad polem krouží káně a zajíc peláší travami. Okem pouhým nelze zjistiti, co zvířena ta si myslí, na pohled vše zdá se stejné. Na stromech viděti jest sníh, plochy vodní zamrznou, zeleň strání pod běloskvoucím povlakem zmizí.
Někdyvá neuvědomujeme si, co vše v lukách těch, kopcích, řekách a remízcích vlastně máme. Když myslíme si, že svět den ode dne k horšímu spěje, v přírodě, stále vlídné a milé, uzříme, že přeci není vše zatraceno a zkaženo. Kdykolivěk stojíme vprostřed luzné krajiny, stačí přec pohlédnouti vůkol. Krása přírody není pomíjivá. A dokáže měkce duši pohladiti.
Buďme tedy vděčni za to, že kol sebe, v naší vlasti překrásné, máme pořád tak malebné kraje.
Kousek ráje na zemi…
Bývají takové dny, které mne přímo ponoukají jíti ven. Sluneční paprsky mi svítí do okna a táhnou mne na pažit. Stačí pár minut a již se psem kvačíme vstříc krásám vlasti. Nikdy dříve jsem netušila, koliko nádherné přírody se mi skví přímo za humny. Každým ohlédnutím se mi otevírá brána do rajských zahrad a oči mé, světlem zaslepené, to vše div nestačí pochytit.
Toliko krásy jest vůkol nás, jen přivonět luzné vůni přírody. Darmo blouditi v cizích krajích, když zde, v otčině naší, shledati se můžeme s kouskem ráje na zemi.
