KOMENTÁŘ: Anomie po česku

Anomie: stav společnosti, při němž neplatí jasná společenská pravidla a jedinec se tam nemůže opřít o sdílené normy a hodnoty. Článek sepsal Hynek Brodský.

Degradace vlastenectví?

Co se Vám vybaví jako první, když slyšíte slovo vlastenec? Před sto lety by lidem jako první hlavou proběhl Masaryk, Kramář, Beneš nebo Štefánik, v době komunistického režimu by pak lidem mimo socialistický kruh naskočili na mysl nejspíše signatáři Charty 77, Palach a možná i bratři Mašíni.

Kdo je vlastencem dnes? Proč je to slovo zavaleno negativními konotacemi a užíváno téměř jako posměšek, proč se člověku hlavou prožene, že se prohlášením „jsem vlastenec“, v očích majoritní společnosti zcela neúmyslně hlásí ke krajní pravici, nebo populistům s volebními jarmarky?

Émile Durkheim označil za anomii patologický stav nedostatečné sociální regulace, oslabení norem naší společnosti (především norem práva přirozeného) a jejích morálních hodnot. Žijeme ve zvláštní době, kdy to, co platilo včera jako fakt je dnes mystifikace a postoj dříve platný je dnes zavrženíhodný. Střelka společenského morálního kompasu se nevychyluje o pár stupňů za dekádu, platí spíše slavná slova pomocného učitele Václava Poustky „jdu na sever, jdu na jih“.

Jedna z klíčových hodnot, která ztrácí na síle je vlastenectví. V první řadě je nutné podotknout, že se nejedná o jakýsi nahodilý nebo nečekaný fenomén. Při dnešním trendu globalizace, sociálních sítí a mazání jakýchkoliv překážek ve styku se zahraničním světem není divu, že tato konkrétní hodnota začíná slábnout. Z pohodlí našich českých domovů sledujeme na naší elektronice vyrobené v Číně, jak italská kapela vyhrává mezinárodní soutěž konanou v Nizozemsku.

Přesto je hlavním nepřítelem vlastenectví náhled společnosti na něj, potažmo na hodnoty, které mu společenský diskurs přisuzuje. Ať už právem nebo ne. Vlastenec se tak stal v očích moderního metropolitního člověka xenofobním rasistou se základním vzděláním sedící nad vyprchanou dvanáctkou u vesnického výčepu. Sic musíme uznat existenci takových vlastenců, takoví jsou na hony vzdáleni ideálu tohoto slova.

Pokoj ovšem nedostaly ani hodnoty, jež k vlastenectví neodmyslitelně patří. Hrdost, odvaha, síla… to jsou slova nebezpečná. Člověk mající tyto atributy může na masy působit dojmem hrozby. Nikdo nemůže být dnes silnější, rychlejší nebo chytřejší než ostatní a pokud tomu tak je, v zájmu obecného blaha je třeba to potlačit. V případě, že se člověk svého postoje nevzdá, automaticky spadá do skupiny popsané v předchozím odstavci.

Například mi utkvěl v hlavě článek deníku E15, autora si již takto zpětně nevybavím, čerpám pouze z fotek článku v jedné z mých konverzací na sociálních sítích. Článek se týkal o aféře českého fotbalisty Kúdely a jeho slovutného neprokázaného rasistického výroku. Můžeme se v něm dočíst o nebezpečí nacionalismu, kdy mezi tento pojem a pojem rasismus dává autor prakticky rovnítko. Nacionalismus nemá od vlastenectví daleko, od rasismu je ale na hony vzdálen, avšak pokud jste vlastenec, v očích autora se pravděpodobně vinou „guilt by association“ stáváte rasistou také.

Problém je však i niterní, k rozkladu nedochází jen vnějším ale i vnitřním tlakem. Elementární nepochopení významu či hodnotového základu vlastenectví si vybírá svou daň. Z jistého ohledu není možné se divit, že vlastenectví pozbylo své hrdé a vážné tváře, když jeho nejhlasitější představitelé vlastenci vůbec nejsou a toho slova užívají pouze k získání sociálního kreditu při prodeji klobás za likvidační cenu při svých volebních kampaních.

Vlastenectví neznamená pouze hrdě se hlásit k úspěchům, vyzdvihovat staletí stará vítězství a opěvovat republiky, které již zanikly. Znamená to i přihlásit se k chybám, pokorně přijímat prohry a učit se z nich, staré republiky dávat jako příklad té současné, ne je pouze slepě stavět na piedestal.

Vlastenectví je bezpodmínečné a zavazující, proto když se k němu někdo hlásí, musí ho přijmout jako celek, kompletní soubor zásad. Nebojme se prohlásit, že jsme vlastenci! I se všemi jeho chybami a stigmaty, která jsou mu dnes neprávem přisuzována – jedině tak se proti nim dá bojovat. Ještě nikdo se nestal slavným fotbalistou, aniž by nehrál fotbal…

Nemůžeme si dovolit být vlastenci jen v době, kdy se to nosí.