„Silný požitek alkoholu vznítil v panu Šefelínovi filosofické pudy. Tvrdil, že by okamžitě zavládl mír mezi národy, kdyby nebylo spolků, ženských a politiky.“ –Muži v ofsajdu
Český prozaik, žurnalista a humorista židovského původu pocházel z Rychnova nad Kněžnou, kde prožil dětství v rodině drobného obchodníka. Poláček zde studoval gymnázium, odkud byl však pro špatné chování a špatný prospěch vyhozen. Maturitu dokončil v Praze v roce 1912.
Po studiu práv pracoval jako úředník v dovozní a vývozní komisi, odkud však roku 1920 dostal výpověď, a sice pro povídku Kolotoč, kterou uveřejnil pod pseudonymem Kočkodan, neboť v ní popisoval nesmyslnost byrokratické instituce. Inspiraci docela evidentně čerpal ze svých vlastních zkušeností. Osud Poláčka zkrátka navedl na jinou cestu. Přestože ho právě povídka Kolotoč připravila o práci, byla taktéž začátkem spisovatelovy kariéry. Lidové noviny a týdeník Tribuna – právě s těmito periodiky je autorovo jméno nejvíce spojováno. Byl ovšem také redaktorem časopisu Tvorba, pracoval ve vydavatelství Melantrich nebo přispíval do časopisu České slovo.
Poláček se řadí mezi autory demokratického proudu a patří mezi pátečníky, takže nesmíme opomenout přátelské vztahy s bratry Čapky, kteří Poláčka prakticky přivedli do Lidových novin. Z těch byl vyloučen v roce 1939 kvůli restrikcím namířeným proti židovskému obyvatelstvu.
Čím je vlastně pro českou žurnalistiku Poláčkova osobnost takovým přínosem? Hlavním důvodem je, že Poláček je autorem nového žurnalistického žánru – sloupku. Redakce novin zkrátka nevěděla, jak zpracovat jeho krátký článek na pomezí fejetonu a povídka. Nakonec dostal své místo na přední straně novin v pravém krajním sloupci.
Pokud jde o český jazyk jako takový, i ten Poláček dokázal obohatit o několik novotvarů a vět, například ve svém díle Muži v ofsajdu použil větu „ten mi může bejt ukradenej“, což ihned lidé přijali za do své slovní zásoby a ani dnes nám tato fráze není cizí.
Co se týče Poláčkovy prózy, rozhodně zde naleznete inteligentní humor, ironii a sarkasmus. Autor své postavy často zobrazuje jako stereotypní a bez vlastního charakteru. Používá opakující se fráze a klišé, které následně zesměšňuje. Mezi taková díla patří například Hostinec U kamenného stolu z roku 1941, který byl Poláček nucen vydat pod jménem malíře Vlastimila Rady, neboť v té době už byl pod dohledem gestapa a nemohl sám publikovat.
Věděli jste, že: Původní text Hostince U kamenného stolu (1941), byl na základě dohody s autorem, přepsán nakladatelstvím Lidových novin (1942), protože i přes vydání pod jiným jménem, dílo příliš připomínalo Poláčkovu tvorbu.
Čtenáři si dílo okamžitě zamilovali, ostatně bývá řazeno mezi nejvtipnější kousky, jež vyšly z pera Karla Poláčka. Pakliže jste nečetli knihu, doporučuji alespoň zhlédnout velmi povedenou filmovou adaptaci z roku 1949. Kniha nemá svého hlavního hrdinu, jedná se spíše o popis vývoje osudu několika lidí, kteří se setkají v malém lázeňském městečku Džbery pod Skalou. Notoricky známou prózu Bylo nás pět snad ani netřeba příliš rozebírat. Jedná se o jednu z nejčtenějších knih české literatury, která taktéž byla zfilmována.
Hostinec je podle mě skvělá humoristická kniha, která v sobě má snad i trochu hořkosti, pokud nahlédneme pod pokličku. Přece jen se v Poláčkově životě píše jedna z nejtěžších kapitol, která vyvrcholí jeho odjezdem terezínským transportem v roce 1943 a končí koncem ledna 1945, pravděpodobně při pochodu do koncentračního tábora v Gliwicích či krátce poté. Jeho humor však zůstává živ do posledních chvil a v Poláčkově tvorbě je pro nás stále zakonzervován a uchován pro příští léta. Tomu můžeme být svědky i při čtení jeho deníku z roku 1943, který vyšel až v roce 1959 pod názvem Se žlutou hvězdou:
„Proč se u nás jedí ryby vlastně jenom na Štědrý den? Snad proto, že by jinak byla spousta případů zadušení. Rodina se schází hlavně jenom při obědě a používá této příležitosti, aby se pohádala. Klidně lze spojit rodinné nešváry s knedlíky, škubánky, buchtami a jinými výrobky české kuchyně. Avšak když jíme rybu, musíme zachovat klid. Česká rodina riskuje rybu jen na Štědrý večer.“
Ohlasu na knihu Bylo nás pět se Poláček ani nedočkal. Vyšla až po válce roku 1946. Autor ji taktéž vytvořil ve svých nejnáročnějších chvílích – dílo dopsal krátce před odjezdem do Terezína. Zde proplouvá vzpomínkami na své mládí a čerpá z nich. Svět vykreslí takový, jaký snad je v dětských očích, a v jednotlivých částech vypráví o klukovských příhodách skupiny pěti přátel jazykem smíchaným ze spisovného a naprosto přirozeným, z čehož vzniká vtipná kombinace, jež se leckdy možná i trochu hůř čte.
Netřeba mluvit o významu Poláčkova odkazu, ten je zřejmý. U každého spisovatele s podobným (a často stejným) osudem mě zasáhne ta tíha skutečnosti, která na nás nepůsobí skrze jejich vlastní díla. Často se tam neodrazí. Do knih nepronikne ani kousek temnoty těch dní stravující jejich svobodu a život. Oni si ji nepřipouští a nedovolí jí to. Vyrovnávají se s tím svým způsobem a takto svůj nelehký osud dokážou přijmout. A právě oni nám darovali bohatství, ze kterého dodnes žijeme.
