OSOBNOSTI: Viková-Kunětická byla česká nacionalistická politička a spisovatelka. Narodila se 30. července roku 1862 v Pardubicích do rodiny hostinského a obchodníka s obilím.
ŽIVOT
Jejím dlouhodobým snem bylo stát se herečkou. Navštěvovala také hodiny herectví u jedné z nejúspěšnějších hereček té doby, Otilie Sklenářové Malé, která na svých soukromých lekcích vyučovala například i operní pěvkyni Emu Destinnovou. A přestože měla Božena Viková-Kunětická po úspěšně složených zkouškách možnost budovat svoji hereckou kariéru v pražských divadlech, nakonec se všeho vzdala kvůli sňatku se svým prvním manželem Josefem Vikem. Vzhledem k Vikovu povolání cukrovarnického úředníka, které mu zakazovalo se oženit, musel sňatek proběhnout tajně.
Velkou zálibu měla Božena také ve psaní povídek, ve kterých často využívala příběhy lidí, jež osobně znala. Nevyhýbala se ani v té době kontroverzním tématům. Ani později už jako autorka románů a divadelních her vycházejících knižně se nevzdala příběhů s podobnými motivy a čelila tak jisté dávce kritiky ze strany společnosti, neboť ta nedokázala nahlížet stejně na neštěstí žen způsobené nastavenými pravidly. Vikové-Kunětické bylo vytýkáno, že se staví na stranu žen, které v očích společnosti klesly – neprovdaným matkám či ženám, které upřednostnily svou lásku před svým postavením či zaměstnáním. Jako spisovatelka se Božena rozhodla rozšířit své jméno, aby už v něm se odráželo místo, nímž se inspirovala. Odkazovala se tak na své milované okolí Kunětické hory.
POLITIKA
Do politiky Viková-Kunětická vstoupila v roce 1909 skrze Národní stranu svobodomyslnou. Mladočeši se obecně prosazovali o veřejnou činnost žen a jejich obecný konsenzus podpořil Vikovou-Kunětickou jako kandidátku na post poslankyně v Českém zemském sněmu. Vůbec možnost ucházet se o toto místo však přinesla další významná žena české historie – bojovnice za ženská práva, učitelka a novinářka Františka Plamínková. Právě ta v roce 1907 upozornila na fakt, že volební řád do Sněmu království českého nevylučuje ženy z pasivního a aktivního práva, a přestože sama o tyto pozice neusilovala, v průběhu několika let podporovala Vikovou-Kunětickou v její snaze zasáhnout do politiky. Navzdory malým nadějím na úspěch se v roce 1912 opravdu zadařilo a Božena Viková-Kunětická se měla stát první českou poslankyní. Její vítězství však ani náhodou nebylo definitivní. Spousta poslanců přítomnost ženy zkrátka nedokázala unést a navzdory jejímu vítězství proti tomuto rozhodnutí protestovala.
V roce 1913 však Český zemský sněm na příkaz císaře přestal fungovat a Viková-Kunětická tak ani neměla možnost ve své funkci poslankyně působit. Příležitost se angažovat v politice dostala až se vznikem Československa v roce 1918. Podmínka pro účast na veřejném životě měla mnohem jednodušší, neboť nově vzniklý stát ženám konečně dovoloval aktivní i pasivní účast ve volbách. Tato práva byla chráněna i nově vzniklou ústavou. Božena Viková-Kunětická se tak rozhodla naplno věnovat politice a zasedla do Revolučního národního shromáždění. Zde výrazně přispěla do formování nového státu. Usilovala například o zrušení celibátu učitelek, v roce 1918 pak podala návrh na vytvoření Úřadu pro péči o ženy.
ÚLOHA ŽEN
Zpočátku sama Božena Viková-Kunětická nesouhlasila se vstupem žen do politiky a ztotožňovala se spíš s tradiční úlohou ženy. Přesto to sama nakonec vnímala jako jistý druh vzpoury proti systému Habsburské monarchie. V tomto ohledu se odráží její silné vlastenectví. I postavení ženy ve společnosti a její úlohu celkově spíš podřizovala národnímu zájmu, avšak absolutním základem společnosti národa pro ni byla matka a dítě. Proto se i ve svých povídkách, i ve svém politickém životě zajímala o znevýhodněné postavení matky v tradiční společnosti a boji proti stereotypům, které takovou ženu odsoudily.
V otázce ženství nestála tak úplně po boku tehdejšího proudu feminismu, jak by se mohlo zdát. Naopak některá její vyjádření byla považována za antifeministická.
„Nadělejme z našich žen mužatek a v několika desítiletích jsme ztraceni. A nezachrání nás ani otázka ženská ani otázka sociální, ani otázky kulturní. To pravím s klidným a jasným přesvědčením, neboť jsme na nejlepší cestě, aby žena bezdětná stala se představitelkou moderního života, utlačila matku i hospodyni, anebo uvedla ji na scestí, ukládajíc jí větší veřejné povinnosti, než může unésti.“
NACIONALISMUS
Zajímavostí její pozdější politiky je též to, že stála po boku mnohých národovců či fašistů, hlavně v otázce národnostní. Tedy, proti Masarykovi a Hradu (Beneše například nazývala Masarykovou „hnídou“), s nimiž se neshodla prakticky na ničem. Považovala za nezodpovědné nedostatečné vyřešení otázky německé v Československu a tyto úvahy se později bohužel ukázaly býti správné a opodstatněné.
„Bohužel my neděláme však od převratu nic jiného, jen se smiřujeme s Němci v říši, v Rakousku i doma. A nejen to, ale děláme všecko možné, aby se i jiné státy s nimi smiřovaly, a to jen proto, abychom
vlastně mohli se s nimi smířiti my.“
Po údajném „antifeminismu“ byla také označována za silnou antisemitku. Dokládá to hlavně její nenávist k židům v Rusku, kteří dle ní: „…vyvrátili Rusko ze základu a že ubíjí tam miliony žen, dětí i mužů, aby
naplnili své katanské poslání na Slovanstvu.“ Ale taktéž nenávist k židům v republice, kde dle ní povstal proti židům odpor: „vinou židovské politiky internacionální, vinou jejich bolševického čachru
a v Rusku, vinou jejich poměru k pohostinnému národu našemu za války.“
ZÁVĚREM
Osobnost Boženy Vikové-Kunětické tak dokázala ovlivnit nejen životní podmínky spousty žen s různě těžkými osudy, ale také prošlapala cestu dalším ženám, které její snahy chtěly dotáhnout dál či veřejný život obohatit svými vlastními. Zároveň byla i silnou řečnicí na poli politickém a hlavně věrnou nacionalistkou.
