Tento český hudební skladatel se narodil 8. prosince roku 1890 a dodnes patří k nejvýznamnějším představitelům klasické hudební sféry u nás.
Martinů vyrůstal v Poličce v nepříliš zámožné rodině, avšak jeho budoucímu hudebnímu rozvoji poněkud chudé poměry příliš nebránily. I v případě Bohuslava Martinů byl zájem o kulturu již od mladého věku patrně přiživen snahou otce Ferdinanda, který zavedl svého malého syna blízko ochotnickému divadlu, ve kterém sám působil, a směroval ho ke hře na housle, čímž započal jeho uměleckou dráhu a budoucí směřování.
Už na počátku života byl Martinů hudbou a uměním naprosto pohlcen – ať už se v tomto ohledu přičinil otec, který synovi koupil první housle, aby je nemusel nahrazovat dvěma dřívky a dětskou fantazií, nebo maminka, jež si po celé dny zpívala. Jedním z prvních opravdu určujících a zásadních vlivů měl na malého Bohuslava učitel hry na housle Josef Černovský, na jednu stranu amatérský učitel bez diplomu, na druhou stranu zkušený hudebník, který Bohuslava skutečně motivoval.
Svůj talent a zájem se rozhodl rozvíjet na pražské konzervatoři od roku 1906, avšak pro své nevalné výsledky, neochotu pracovat a neustálé nedodržování řádu byl ze školy v roce 1910 vyloučen. Martinů však nebyl na tamní konzervatoři příliš oblíbený ani pro své modernistické tendence, neboť je konzervativní profesoři nedokázali příliš docenit a s výsledky nebyli spokojeni.
Ačkoliv profil skladatele takto vykreslen vypadá jako věčný bohém, není tomu tak. Martinů byl velmi pečlivým a zapáleným skladatelem s neutuchající pracovní morálkou. V době studií ho však až příliš okouzlila hudba, kterou Praha nabízela, a nedala mu prostor navrátit se na cestu zpět, což pro hudebního génia až světových rozměrů není příliš překvapivé, když ho jeho vlastní svět zcela pohltí.
Na začátku první světové války bylo skladateli dvacet čtyři let, a ačkoliv byl schopen vojenské služby, odmítal vstoupit do rakousko-uherské armády a bojovat za monarchii. Celou válku tak strávil ve své rodné Poličce a zkomponoval velké množství skladeb, jejichž hodnota dokázala přetrvat i dlouhá léta po válce. Taktéž byl poličským místním učitelem houslí. Ačkoli byl již v té době ve svém rodném městě považován za umělce velkých kvalit, svůj čas se rozhodl věnovat dětem místní školy a vzdělávat je v hudbě. Navzdory tomu, že nedostudoval pražskou konzervatoř pro svou údajnou „nenapravitelnou nedbalost“ si dokázal získat přirozený respekt svých studentů, kteří jej vnímali s neskonalým obdivem.
Čím více se blížil konec války, tím evidentnější je v jeho tvorbě příklon k české tradiční hudbě a vlastenecký ráz. Stejně tak můžeme rozpoznat jeho rostoucí obdiv k osobnostem českého národního obrození, což se projevilo v jeho díle Česká rapsodie, kterou vytvořil v červnu roku 1918 a věnoval spisovateli Aloisi Jiráskovi. Tuto rapsodii Martinů zkomponoval na motivy básně Jaroslava Vrchlického Čechy. Premiéra proběhla až po konci války v lednu roku 1919, a sice s přítomností prezidenta Tomáše G. Masaryka!
Přestože se během první světové války Martinů ve své domovině dokázal umělecky prosadit a hudebně rozvíjet, stále byl světovým konfliktem značně omezen. Jeho touha po seberealizaci se ukojila v roce 1920, kdy se stal součástí České filharmonie, která mu umožnila v rámci zahraničního koncertního turné cestovat do ciziny a konečně tak získat větší rozhled. Konec války se projevil ve formě intenzivní skladatelské tvorby. I přes svůj nově získaný umělecký vzlet však stále nezapomínal na svojí rodnou Poličku.
Během meziválečných let žil Martinů převážně v zahraničí a vytvořil nespočet děl (například operu Hry o Marii z let 1933–1934 nebo komorní operu Hlas lesa z roku 1935). Svůj druhý domov našel v Paříži, kde mimo navazování cenných kontaktů s ostatními významnými umělci jako například s Vítězslavem Nezvalem, Milošem Šafránkem či Janem Zrzavým také potkal svoji ženu Charlotte, která pro skladatele znamenala nejen životní partnerku, ale hlavně přítelkyni, velikou oporu a jistotu. Snad také proto, že svému choti věřila a maximálně oceňovala jeho hudební talent, i když to mezi nimi často bouřilo.
Přestože žil trvale v Paříži, pravidelně se navracel do své milované vlasti, a sice dokud mu návrat neznemožnila Mnichovská zrada a následná nacistická okupace. O jeho vztahu k vlasti však vypovídá i to, že se tematicky navrací do míst svého rodného kraje, což lze vidět i v díle Borová (1930).
Okupaci Československa snášel Martinů tragicky. Po vypuknutí druhé světové války pobýval v Paříži. Poté, co se k němu dostala zpráva, že se nacistická vojska blíží k Paříži, rozhodl se uprchnout se svojí ženou na jih Francie, odkud chtěli odcestovat do Španělska, avšak neuspěli. Během těchto nepříznivých časů, kdy pobývali ve Vichystické Francii, odkud se snažili vycestovat do USA, Martinů na tyto těžké chvíle paradoxně reaguje převážně skládáním vesele laděných kompozic. Zpočátku se také snažil vstoupit do armády, což mu však bylo zamítnuto pro jeho vysoký věk. Přispěl alespoň složením mše pro vojáky.
Po prvotním neúspěchu se nakonec manželům podařilo odcestovat do Ameriky, kde se usídlili v New Yorku. Martinů, který svoji inspiraci hledal převážně v prostoru a přírodě.
Myslím, že tento prostor je z mých největších dojmů z dětství, který si nejvíce uvědomuji a který asi hraje velkou úlohu v celém mém názoru na kompozici. Nejsou to malé zájmy lidí, starosti, bolesti nebo i radosti, které jsem viděl z velké dálky, lépe řečeno výšky. Je to tento prostor, který mám stále před očima a který, zdá se mi, hledám stále ve svých pracích. Prostor a příroda, ne lidi…
Bohuslav Martinů, 1934
Těžko nalézal to samé ve skličujícím městě. Avšak po skončení druhé světové války našel ohromné množství nové inspirace, která vyústila ve složení jeho IV. symfonie, která překypovala optimismem.
Přestože Martinů žil velkou část svého života v cizině, jeho vlastenectví a láska k rodnému kraji je téměř nepopiratelná. Lze tak usoudit z faktu, že nechtěl bojovat za monarchii, přesto však v pokročilém věku toužil přispět, čím mohl. Stejně tak celý život sbíral inspiraci v české kultuře a také se snažil navrátit zpět do vlasti, čehož dosáhl až po své smrti.