Měsíční básnické okénko. Takový jest název pravidelné rubriky, která se zaměřuje na české básně s příchutí autorských děl našeho kolektivu.
„Náš kraj jest pokryt bělounkou duchnou. Děti i starci se radostně hrnou ze dveří, psové poskakují a ryjí čenichem ve sněhu. Ba i bažant se na poli rozhlížel, však hor ni kopců k vidění nebylo. Jen zasněžené nivy zářily v dáli a prorážely mlžnou oblohu. Remízky se stromky bílými, louky jako šlehačka, a do toho již zněl švehol dětských hlásků. Kdejaký kopeček bylť najednou obsypán radostně švitořícími dítky. Z nebe padaly bez ustání sněhové vločky, tu tam se z větví sesula trocha sněhu na hlavy kolemjdoucích, všeckno bylo tou bělobou jednotné a krásné…“ –MP
Alfred J. Kravar
Možná
Sněhy možná nejsou
a hluk dětí též ne,
v zimní noci chladné,
kde ulicí klid vládne.
Pod lampami tu a tam
sice mihne se pár stínů,
však jejich kráčej doprovází
nespočet možných splínů.
Ve škvírách kočičích hlav
linou se jak hadí doprovod,
poslové možných zpráv,
čtoucí stopy starých bot.
Drtí jak kámen tupějící
pod neúprosným zobákem,
ozvěn,
jež se tlučou do hlav.
Útočí na stíny
a ty neuniknou.
Útočí a připíjí na pozdrav.
Možná, že peklo je výš,
než je obecně známo.
Možná, že zima nepřichází,
protože splíny už mají dobojováno.
Prosincovým přídavkem jsou básně od Václava Hraběte a Viktora Dyka.
Báseň skoro jako vánoční pohlednice
Ve sněhu který zrána napad
táhnou se černé šlépěje
jak listí v říjnu žloutne západ
jak stromy staré aleje
Krev slunce stéká po sněhu
a mrazem ztuhlá krajina
zarudlá řeka bez břehů
a bez ryb zvolna usíná
Jen dlouhý řetěz
černých stop
trhá sníh
kdo to tu šel
štěstí či hrob
hledal v závějích?
Zatímco všude hořelo v kamnech
zpocenou tváří
do sněhu pad
ta jarní vůně dýchla až na mne
když pod jeho tělem zem začala tát
Bylo to dobré divadlo
přes sklo se dívat jak byl sám
Poslední dobou špatně usínám
Tak málo sněhu napadlo
a mně který jsem za sklem v teple
zbývá pramálo naděje
že vůbec někdy vítr sněhem
ty černé stopy zavěje
24. XII.
V prosinci denní svit až příliš brzo šedne.
A štědrým večerem už bylo odpoledne.
A otec nedočkav byl jak my, ne-li více,
zřít oči zářící a rozpálené líce,
stát, svědek radosti, u vánočního stromku:
„Teď jde už Ježíšek, teď asi došel k Chlomku.
Jen jestli dojde sem, nepadne do závějí.“
Jsou, kdož spíš dávati, než bráti sobě přejí.
Vzpomínám tiše si na smích, jenž zníval kdys.
Denně se propadá nějaká Atlantis,
nad zemí někdejší se brázdí vlny moře,
jež smetou úsměvy, jež smetou jas i hoře.
Denně se propadá svět nějaký a vzniká.
Kde jinde žili by mrtví než u básníka?
