Následující povídku napsal Alfred J. Kravar.
Hugin: Krkavec boha Ódina. Ve dne létá světem, poznává lidstvo, aby večer letěl zpět do Vallhaly.
Seděl jsem na lávce. Blížila se noc. Kolem sem tam prošel zbloudilý opilec, nějaká mladá patra nebo pochůzkář. Nezdálo se, že by nějak moc vnímali mou přítomnost. V dáli za tichou řekou jemně svítily lampy. Mlha se rozprostírala jako poleva pod mostem, který spojoval dva protilehlé kopce. Blížící se temnotu tu a tam prořízla projíždějící auta, jejichž světla probouzela mou ospalost.
Nedaleko mě, zrovna v moment, kdy nikdo okolo nebyl a po světlech auta nebylo vidu, dosedl krkavec. Vše utichlo. Chvíli na mě dopadal jeho zvědavý pohled. Snažil jsem se dělat, jako by tam nebyl. Nedíval jsem se na něj, ale on si mě všímal stále více a více až nakonec po hraně doskákal až na mé rameno.
„Ty, poslyš, nechceš si popovídat?“
Vydechnu poslední zbytky naděje, že odejde a vzápětí odpovídám.
„Copak nevidíš, že si tu jen tak civím?“
Krkavec se podíval tím směrem, kterým se dívám já.
„To je ale náhoda, že tu oba tak civíme.“
Aha, náhoda. Co je asi tak na téhle situaci náhoda?
„Já jsem ta nahodilost, chápeš?“
„Prohlášení se za nahodilost. To je docela myšlenka hodna velkého filosofa,“ povídám uštěpačně.
„To je heideggerovský… existenciální darwinismus, příteli.“
Ha! Nenáviděný pták mi bude vyprávět o darwinismu!
Co tu asi tak chce?
„A proč jsi zrovna na patníku, poutníku?“
„Myslím si, že v současném stavu není lepšího místa, ptáku. Trávím tu hodně času.“
I když teď už…
„Já tedy ne, musím druhý den do práce.“
Co asi tak Krkavec dělá za práci? Hrobníka?
„Já jsem nahodilost, do práce chodím zásadně v různé dny,“ povídám a znovu si z něj utahuji.
„Ovšem nahodilost oněch dnů si ty sám neurčíš, jsou a zároveň nejsou dílem prozřetelnosti,“ poučuje.
„Nemůžu nesouhlasit s tím, že ten, jenž mi směny píše, si dozajista myslí, že je prozřetelnost sama.“
Ticho?
No hurá, konečně jsem ho umlčel. Tak snad už konečně ode-…
„Takže tě ten, kdo ti je píše, ovlivňuje svým prozřetelnem, jehož je stejnou součástí jako ty a nepřímo tak ovlivňuje to, zda půjdeš druhý den do práce nebo skočíš.“
Sakra!
„A vzhledem k tomu, že je těch nepřímých vlivů v tvém světě nekonečné množství, existuje nekonečně mnoho možností, že skočíš. Stejně tak ale i nekonečně mnoho možností, že půjdeš do ráno do práce. Tudíž, osud je změť nahodilostí, které ovlivňuje nekonečná množina vlivů, kde každý vliv má svůj adekvátní protiklad. Arbitr, který vybírá každý jediný vliv v daný moment, je čistá náhoda…“
To je ale náhoda!
„Tvé poznání aposteriori působí na daný moment v tvém osudu taktéž kontingentně, protože i tvá zkušenost je zkušeností mnoha vlivů. Zkušeností apriori je pak instinkt. Působí na tebe tedy iluze volby ze zkušenosti nebo instinktu. Ať už se rozhodneš jakkoliv, ztratíš se v nekonečnu až Arbitr všeho vybere za tebe.“
Kdo to doháje je ten Arbitr?
„Ale mé rozhodnutí je přece v daný moment definitivní. Když skočím, umřu,“ vstoupil jsem do marného boje s upovídaným krkavcem.
„A víš jistě, že právě pro to jsi nebyl predisponován? V konečném důsledku, kdyby přece Arbitr rozhodl, že se na naší zemi nebude dát žít, pak by ses tak definitivně necítil, že?“
To je ale chytrák…
Krkavec pokračuje.
„Jak si můžeš být tak jistý, že neexistuje nějaká náhodami předem stanovená cesta, která čekala jen na to, až tě zavede do toho bodu, kdy si myslíš, že činíš sám za sebe? Jsi si opravdu jistý, že tvé bytí není predispozicí Arbitra?“
„Pokud tomu tak je, ptáku, pak život nemá smyslu a tím naše diskuse může skončit. Nemá smysl pokračovat dál, pakliže je nesmyslná.“
„Život je beze smyslu – tvrdí nihilista,“ pokračuje jako by nevnímal co říkám, ale i tak přesně odpovídal na mé odpovědi.
Já ale nejsem-…
„Pokud smyslem myslí cestu něčím indefinitním. Nějakým korytem rozvodněné vody, jakými se plaví severský válečník v plamenech. Život ale má smysl – tvrdím já!“
Krkavec – hrobník.
„Když si vymezíš, že na řece, jakou je život, je prostý břeh. Život je poté jako když necháš své tělo plout vodní hladinou, aniž by ses jakkoliv hnul, jen čekáš, kdy narazíš, protože jednou k tomu břehu musíš nutně doplout. Tak uvažuje stoik.“
Přemýšlím, zda byli stoici taktéž takto ukecaní. Jsem přesvědčen, že ne.
„Když se budeš vrtět, třeba narazíš dřív, ale třeba se také převrátíš a utopíš.“
„Ale proč bych se měl omezovat ve svém bádání? Pokud je vesmír nekonečný, pak je i jeho poznání bezbřehé, ptáku.“
Mám tě!
Pták se na mě poprvé od začátku diskuse podíval.
„Aby ses nezbláznil.“
To je jako celý argument?
„A stejně na to nemáš kapacity.“
Že já se vůbec ptal.
„I když se oprostíš od zakrslého člověčenství,“
Antropofob!
„…jsi stále omezenec výchovou, poznáním a rozumem. Dokud tě bude stíhat stín tvého rodu, snad i jakékoliv jiné entity, nikdy nebudeš schopen poznat vše. Nedokážeš se povznést nad jsoucno, ani pochopit jeho význam!“
Říká pták, jehož největším evolučním úspěchem byla nihilistická báseň o konečnosti života. A ještě si ho spletli s havranem!
„Výsledkem neustálého bezbřehého bádání by bylo akorát nesmyslné zacyklení, které by vedlo k nihilismu, úpadku mysli a konečné bezvýchodné situaci, kterou by ses snažil odvrátit opakovaným bádáním. Sám bys brzo narazil na hranici toho, co je možné.“
V dáli se ztrácelo slunce.
„Co mi tím chceš říct?“
„Pokud si ve světě všeho jsoucího začneš stavět mantinely kolem toho, co ještě dokážeš (a chceš) chápat, pak nalezneš i smysl života. Co ale hlavně, ty si ho budeš sám formovat!“
„Ty jsi mi ale optimista, vůbec bych to do tebe neřekl, ptáku.“
„Netvrdím, že se mi to daří stavět,“ odpovídá a znovu odklání svůj pohled.
…
„Víš, ptáku, když se každé ráno snažím postavit na nohy, den co den mi ta síla dochází. A tak radši sedím po nocích s výhledem na propast s myšlenkou, že možná už nepůjdu spát, abych ráno zas nemusel vstávat. To je můj mantinel. To je má forma.“
Havran jako by ta slova nečekal.
„To je ten každodenní boj. Nikdo nedokáže zabránit tomu, aby vyčpěl. Dokážeš se smířit s tím, že se ti každý den krátí a ty ani nevíš proč?
Neodpovídám.
„Já také ne.“
Tak co jsi to za filosofa, když nedokážeš v praxi použít svoje poznání?
V dáli zapadlo.
Havran však nepřestává.
„Nejsem bůh. Nejsem dokonalý. Jsem duševní mrzák, a ještě k tomu i ta hmota, ze které jsem byl slepen je jaksi zvláštně tvarovaná. Mým jediným východiskem je, abych na té řece doplul, co nejdále. Snad nepoznal břehu, skonal vlastním duchem. Och, jak to by bylo krásné!“ rozplývá se.
Stín dostoupal až k nám.
„Ani trocha chutě pomoci těm, kdož se v té vodě tak třesou, ptáku?“
„Ani ne a nestydím se za to. Sám sobě být bohem mohu, ale ostatní si ho musí najít sami.“
„A proto mi tu teď vykládáš karty svého poznání?“
„Nakonec… Nejsme až tak odlišní.“
Je tma a slyšet je rychlé mávání křídel.
A ty sis nechtěl popovídat…
Musím do práce.
