Bylo to pro něj nejlepší. Alespoň mu to tvrdili. Zažloutlé stěny a věčný pach stáří ovšem už nikdo neřešil. Stařec seděl na posteli, nohama pohupoval ve vzduchu a nacházel motivaci vstát. Bylo pochmurné březnové ráno, slunce ještě nerozjasnilo pokoj muže v domově důchodců. Iben, nevrlý pesimista, který přišel o svou farmu, nebyl vždy stejný. Dříve se i usmíval, někdy dokonce smál. Usmíval se na svět, na svou krásnou ženu, na syna, který před pár měsíci farmu prodal a Ibena poslal sem.
Iben konečně vstal a došel k oknu.
„Tak takhle vypadá peklo,“ zamumlal a zašklebil se. Z okna viděl na ulici, jež obvykle ovládal zmatek, ale brzy ráno zde procházela jen černá kočka po nočním lovu. Za pár hodin se ovšem ulice rozezní v celé své kráse. Možná byla obyčejná, možná nebyla ani tak rušná, to jen farmáři, který je celý život zvyklý na klid přírody, nesmírně vadila.
Když přišla sestra se snídaní a s přáním dobrého rána, odpověděl jí nevýznamným zamručením, na což už byli všichni v domově zvyklí. Po snídani se na chvíli začetl, ale literatura už mu nepřinášela takové potěšení jako kdysi. Každým rokem se Ibenovi zhoršil zrak a za svůj život toho zažil tolik, že o žádných dalších příbězích nechtěl už ani slyšet.
Ozvalo se zaklepání na dveře.
„Tati? Ahoj,“ Mathias vstoupil do pokoje.
„Jo,“ ozval se stařec.
„Dobrý den,“ kývl Mathias i na Ibenova spolubydlícího.
„Kolikrát ti mám říkat, že je hluchej?“ zabručel Iben, Mathias ho ignoroval.
„Jak se máš, tati?“ otázal se veselým tónem.
„Skvěle.“
„Skvěle? To mi víc neřekneš?“
„Mám se tu skvěle.“
Mathias si povzdechl. Když otec mařil každý jeho pokus o plynulou konverzaci, vzdal to a začal s již ohranou písničkou, která se jmenovala „Je ti tu snad špatně?“.
„Vypadni,“ odsekl, dnes ještě o něco naštvaněji než jindy.
Obvykle ho Mathias přesvědčoval, ale dnes viděl, že se navzájem nikdy nepochopí. Odešel pryč.
Iben pocítil lítost, která nepramenila z nedostatku pozornosti od jeho syna, ale ze zklamání, že nedokázal vychovat tvora s lidským chápáním.
Šel se projít, aby si alespoň trochu vyčistil hlavu. Všechno ho hnalo k minulosti. Vzpomínal na svého otce a jak se k němu choval. Byl stejný? Bude Mathiasův syn jiný? Nedokázal přijít na odpověď.
Posadil se na lavičku v zahradě. Ani jeden z obyvatelů domova pro seniory se neodvážil vyjít ven v tak chladném počasí, ale Ibenovi na zdraví už nijak zvlášť nezáleželo. Nikdy předtím na sobě nevypozoroval přílišnou náchylnost k nemocem, proč by se něco mělo změnit?
Když byl malým klukem, chodíval se v březnu s tátou koupat do nejbližšího jezera. Pamatoval si, když spolu šli poprvé, a jak byl malý Iben natěšený. Nad klidnou hladinou se vznášela mlha a pomalu stoupala k oblakům. Slunce ještě nevyšlo, ale už se mírně rozjasnilo. Celou krajinou zněla nejsladší melodie absolutního ticha.
„Zatni zuby a běž, Ibene,“ volal táta z vody. Ibenovo hubené a křehké tělo zatnulo těch pár svalů, co mělo, a přestalo se třást zimou. Rozběhl se a když byl v dostatečné hloubce, skočil po hlavě do vody. Na hladině se vytvářely pravidelné kruhy a postupovaly do ztracena. Miliony a miliony malých jehliček bodaly chlapce do kůže. Tichem nad hladinou se rozezněl dětský smích, který probudil všechno živé, co doposud v poklidu noci spalo. Táta se tvářil pyšně, přestože od začátku věděl, že chlapce nic nezastaví. Cítil z něj radost a nadšení, jako když Ibenovi poprvé navrhl, aby šel s ním. Chlapec se vznášel na hladině a vody si užíval víc než kdykoli předtím.
„Zvládl jsem to, tati!“
Už tehdy v osmi letech filozofoval, zda je voda jako život. Když proti ní bojujete, nikdy nemůžete vyhrát. Jakmile však uklidníte své tělo i duši a pochopíte její sílu i směr, oba dosáhnete svého.
Iben se pousmál nad svou vzpomínkou. Sice neznatelně, ale své duši odlehčil.
U toho samého jezera potkal o pár let později moc hezkou dívku. A o dalších pár let později si ji vzal.
Když před šesti měsíci odjel z venkova, nedokázal ani slovy vyjádřit pocity z prázdnoty, jež s každým dnem narůstala. A už toho měl dost.
„Zatni zuby a běž,“ slyšel svého otce.
Vstal z lavičky a vydal se na cestu. Vzal si s sebou pár nejnutnějších věcí.
„Na shledanou,“ řekl hluchému spolubydlícímu a ten zamával na pozdrav ohromen, neboť to bylo to nejdelší, co mu Iben řekl za poslední týden.
Nevšímal si otázky jedné ze sester, která se ptala, kam má namířeno. Pokračoval. Všechen smutek shodil z ramen a vykračoval si mnohem lehčí chůzí.
Na autobusovém nádraží se vyznal rychle. Zaváhal.
„Zatni zuby a běž,“ slyšel svého otce.
Za patnáct minut nastupoval do prvního autobusu směrem k jeho cíli.
Ani nezaznamenal, jak dlouho trvala cesta, neboť ho nesmírně zaujala krajina kolem. Vybavoval si své vzpomínky z dob, kdy chodil do školy. Všechno už ovšem vybledlo.
Vystoupil z autobusu a došel k jezeru. Stál přesně na místě, kde se před desítkami let se svým tátou koupali. Všechno bylo tak skutečné. Na chvíli poseděl na balvanu poblíž břehu. Vzpomínal na všechno, čím byl a co ztratil, ale to kouzelné místo působilo jako balzám na duši a zmírňovalo smutek ve starcových očích.
Odložil si bundu.
Pokračoval.
Už téměř nahý se oddal březnovému mrazu.
V jezeře si představil postavu, která tam měla být.
„Zatni zuby a běž,“ slyšel svého otce.
Představoval si jeho tvář plnou hrdosti. Stařec se rozběhl vstříc vodě, vstříc životu. Ale dnes to bylo jiné než tehdy. Dnes chtěl prohrát.
Chvíli ještě plaval, ale docházely mu síly. Vznášel se na hladině jakoby nic.
„Zvládl jsem to, tati!“ pomyslel si.
A za chvíli se starcovo tělo vznášelo na hladině už bezvládně. Ale co na tom bylo krásné?
Iben se usmíval, snad dokonce smál.