Lidmila Kábrtová se na tuto otázku snaží skrze svoji knihu Koho vypijou lišky, která vyšla v roce 2013 v nakladatelství Host, docela nepřímo odpovědět.
Kniha Koho vypijou lišky čtenáře zanese do Československa v 70. letech minulého století a nechá ho nahlédnout do života malé dívky jménem El, jejíž dětství a dospívání je negativně ovlivněno nejen nepříznivou politickou situací, ale také její vlastní rodinou. Dovoluje nám sledovat proces přemýšlení malého dítěte a ukazuje nám, jakým způsobem se může narušit psychika člověka, jehož nevinnost a očekávání naráží na tvrdou a nekompromisní realitu.
Už při prvním nahlédnutí do knihy nás cosi překvapí a rozhodně upoutá. Dílo má poměrně nezvyklou formu. Každá kapitola má pouze padesát slov a skrze ně nám chronologicky odvypráví kousek příběhu. Často může mít čtenář pocit, že se před ním mihl jakýsi záblesk či se mu do rukou dostal nový střípek zapadající do těch ostatních.
Věděli jste, že: Právě touto knihou zahájila česká autorka svoji literární činnost a vstoupila tak mezi spisovatele a svoji pozici potvrdila i dalšími knihami Místa ve tmě z roku 2018 a nejnovější Čekání na spoušť z roku 2021.
Jedná se o experimentální román, který svou formou připomíná poezii – je nutné pečlivě volit každé slovo, pracovat s omezeným počtem a snažit se vytvořit napětí, které čtenáře nechává naprosto bez dechu. A Kábrtové její zvolená metoda velmi zafungovala.
Může se zdát, že se z pouhých padesáti slov takřka nic nedozvíme, ale není tomu tak. Nejde ani tak o těch samotných padesát slov, jako spíš o nevyplněný prostor mezi řádky, nevyřčenou skutečnost pramenící z dialogu či krátkého popisu. Kniha splnila to, co měla nejen použitím zvolených slov, ale i odmlčením. Tichem, jež ji doprovází. Způsob, jakým Kábrtová pracuje je nejen efektivní z hlediska vytváření napětí, ale také doslova nutí čtenáře číst dál.
Toto tvrzení skvěle podpoří ukázka z jedné z kapitol:
-„Sadítěs,“ uvolní jim místo voják v uniformě.
Pódiem se nese častuška.
Lidé hlučí.
-„Mami, proč jsou Rusáci svině, když tenhle pán je hodnej?“ řekne hlasitě, aby překřičela hudbu.
Kolem se náhle rozprostře hrobové ticho.“
Často se objevují kapitoly pojednávající o nějakém náročnějším tématu, jež nás dokáže opravdu zasáhnout. Oproti tomu autorka tyto části prokládá i jakýmsi odlehčením, kdy skrze jednu kapitolu staví do kontrastu jemnost, nevinnost a dětskou radost s realitou, s níž se nepřetržitě setkává.
Vzhledem k době, v níž se děj odehrává, je samozřejmě nutné znát jisté historické souvislosti a autorka s touto čtenářovou znalostí počítá. Dost s touto skutečností pracuje a zároveň mezi kapitoly vkládá dobové články z Rudého práva či Lidových novin. Právě tyto souvislosti pomáhají čtenáři lépe vnímat, jak silný příběh je mu předkládán.
Je tedy padesát slov hodně nebo málo na to, aby se v nich dalo říct vše podstatné? V případě této knihy je to úplně akorát.
