Karel Čapek: 83 let, stále aktuální

Český prozaik, dramatik, novinář, filozof, překladatel a mnoho dalšího! Je to již 83 let od smrti velké české osobnosti.

Život

Pro každého z nás však může být tato osobnost důležitá z jiného důvodu. Lze však říci, že je Karel Čapek pro většinu Čechů dalším důvodem, proč být tak hrdý na svoji zem a historii, v níž mnoho geniálních jedinců svým umem obohatili nadcházející generace. Proto pro mě Karel Čapek nikdy nebude jen spisovatelem. Stejně tak poselství jeho knih neskončí poslední stranou. Ba naopak.

Právě díky přesahu do tehdejšího života i dnešní doby je rodák z Malých Svatoňovic stále tak čtený a uznávaný. Je jasné, že nejen proto. Čapek byl ostatně velmi inteligentní a vzdělaný člověk. Studoval filozofii na univerzitě v Praze, Paříži a Berlíně. Ostatně pokud jste od Čapka pár knih přečetli, možná vás samotné udivil spisovatelův široký obecný přehled, který prakticky zasahoval do mnoha oborů i mimo humanitních! Čapek se zkrátka nespokojil s humanitním zaměřením a svým obecným zájmem o svět okolo si rozšiřoval své obzory. Právě díky tomu ho snad nejvíce lákala práce v novinách.

Nejvíce času pracoval v pražské redakci Lidových novin, a sice až do své smrti v roce 1938. Z redakce Lidových novin je mimo oba bratry Čapky známo i mnoho jiných skvělých českých spisovatelů – Karel Poláček, Eduard Bass, a dokonce i Tomáš Garrigue nebo Edvard Beneš.

V předchozích letech Karel působil i v Národních listech, které však se svým bratrem opustil. Začal tyto noviny vnímat jako zaměřené proti tehdejšímu prezidentovi T. G. Masarykovi.

Jistě mnoho z nás si právě tyto dvě osobnosti spojí díky jedinečnému svědectví Hovory s TGM, jež bylo sepsáno právě perem Karla Čapka, a klubem pátečníků. Pátečníci byli hlavně osobnosti z okruhu Karla Čapka pocházející z oblasti kultury či politiky. Kromě bratří Čapků a již zmíněného Masaryka se těchto pátečních schůzek účastnil i například Karel Poláček, Eduard Bass, František Langer, Edvard Beneš, Ferdinand Peroutka a mnoho dalších.

Věděli jste, že: Páteční schůzky se pořádaly v dvojdomku bratří Čapků na Praze 10 (která dům vlastní), kde právě probíhá rekonstrukce (k prosinci 2021) a brzy se začnou pořádat komentované prohlídky.

• 

• 

• 

Pro spisovatele byla obrovskou ránou mnichovská dohoda a její následky.

„Zdá se mi, že už tu nemám co dělat, byl bych tu směšnou figurkou, můj svět umřel, věřil jsem totiž v jakési závazky, v takzvanou čest ve smlouvě a podobné věci. Myslím, že bych se v téhle tlačenici nevyznal…“

Tak Karel reagoval na události v září roku 1938. Jakožto demokrat a humanista, který se tak velkou měrou zajímal o kulturu a politiku, byl touto zradou zkrátka tak postižen, že to silně ovlivnilo jeho psychické zdraví. Zemřel o tři měsíce později na zápal plic. Gestapo už nestihlo provést jeho zatčení a do koncentračního tábora byl tak převezen pouze bratr Josef. Jeho stopy pak končí v koncentračním táboře Sachsenhausen pár týdnů před osvobozením, tedy v dubnu roku 1945. Pozůstatky nikdy nebyly nalezeny.

Dílo

Přestože oba bratři přispěli do české literatury především prózou, Karel přeložil i nemálo sbírek poezie světových básníků, a sice hlavně z francouzštiny. Nejvíce však uchvátil čtenáře svou vlastní tvorbou.

Přestože se jeho díla svým tématem a zaměřením často liší, nacházíme tam podobné motivy, a sice každodenní problémy obyčejného člověka. Proč je Čapek vlastně tak nadčasový? Pokud si pár knih přečtete, rozhodně je oceníte. A možná se i trochu vyděsíte, neboť vám dojde, že ačkoliv uběhlo už několik desítek let a společnost dokázala vyvinout nesčetně věcí, které nám usnadní život, lidé jako takoví se až tak moc nezměnili. A z toho jde trochu hrůza, hlavně pokud čtete jednu z Čapkových knih z období, ve kterém řeší zneužití technologií lidmi. Moc a peníze – motivace, které se nezměnily a rozhodně se ještě dlouho nezmění. A právě o tom mluví.

Přestože Čapek nastíní poměrně jednoduchý příběh (často ve formě dramatu), ukáže na něm, jak moc se všechno může zvrhnout. A především i to, jak moc jednoduché to je.

Mě osobně nejvíce oslovily protiválečné a antinacistické knihy, jež vznikly zhruba v letech 1935–1938. Bílá nemoc – asi nejznámější dílo tohoto období. Zde Čapek dává do rukou obyčejného doktora Galéna lék na zvláštní nemoc, která se nezastavitelně šíří. Ale nejen to. Galén tím dostává i šanci zastavit válku. Líbilo se mi, jak je tato postava rozpolcena a nucena řešit morální dilema mezi čestnou přísahou lékaře a možností zabránit válce. Mimo to mě lehce zarazil právě tento úryvek:

„Pandemií. Nemocí, která lavinově zachvátí celý svět. V Číně, pane, se skoro každý rok vynoří nová zajímavá choroba – to dělá ta bída; (…)“

Mohla bych se dál zabývat všemi Čapkovými díly, ale k tomu by se hodil samostatný článek.

Chtěla bych hlavně doporučit knihu, která je podle mě jedna z nejsilnějších, a přesto lehce opomíjená. Matka. Přestože se jedná o drama, a ne o prózu, kde by měl spisovatel dostatečný prostor rozepsat pocity z okamžiků, jež nastanou. Čapek ve mně tímto dílem zanechal mnoho. Tentokrát toho obyčejného člověka popsal jako matku, které se dotýká válka skrze pět synů a manžela. Téměř beze slov popisuje její strach a pocity hrůzy. Její stesk a bolest. Vzal do svých rukou téma, jež snad ani nepotřebuje více.

Dlouho jsem uvažovala nad tím, jak uvést jednu z nejznámějších osobností české literatury. Přestože každému se v první řadě vybaví označení „spisovatel“ a u někoho to možná doplní i slovo „filozof“, z nějakého důvodu mi to přišlo málo. A přicházím k tomuto problému pokaždé, když nějakou Čapkovu knihu přečtu nebo se mě jinak jeho myšlenky dotknou. Vždy mě uchvátí genialita Čapkovy osobnosti a nadčasovost jeho díla. Čapkovy knihy zkrátka miluji. Vím, že měl co říct a vždy mě bolí, když čtu o osudu takových lidí – těch, které obdivuji, uznávám a respektuji. Jeho osud je nám však dodnes inspirací.

A třebaže zemřel, svým dílem žije dále.