Tři podzimní dušičky

Měsíční básnické okénko. Takový jest název pravidelné rubriky, která se zaměřuje na české básně s příchutí autorských děl našeho kolektivu.

Marie Probstová
Rekviem pro listí

V listopadu nebe bledne,
sbohem, jasný blankyte.
Mrtvo v krajině bezohledné,
jindy slunkem zalité.

Pestré listy žalem mřely,
již padají po strništi,
umíráček neveselý
na tom zkřehlém pohřebišti.

A havranů skřehot chmurný
po poli se rozezní,
listy spadly do své urny,
sbohem, dnové líbezní.

Hynek Brodský
17. listopad

Kochej se se mnou barevnou mozaikou,
kterou ve Stromovce barví nám listopad.
Ty volná a veselá, já sevřený kazajkou,
tenkrát jsem uvěřil – přeci jde milovat!

Horizont pomalu přejíždí další vlak
a z rozhlasu vyhrává Modlitba pro Martu.
Vím jistě, než spočnu, že napíšu další brak
a probudím se z šedavého kómatu!

Alfred J. Kravar
Poslední chvíle

Není jediná smrt,
leč poslední teprv nás kosí.

Když odcházíme bosi
v podzimní rouši,
o kávu poprosím
a schůzky zrušit!

Na brýlích
zhuštěn zbytek rosy
skrývající se pod pačesy,
otloukaná mozaika
už neskrývající stud,
že takový má jeden
jeden osud
vybledlý a laciný,
že za vším pouze blud.

Oči jak bodáky od krve,
na ústech visící šprým
a stále kradoucí se pocit,
že vydechnout musím už
svůj poslední dým.

~

Po přípitku se smířením
zůstanou na stole brýle.
V odrazu mozaiky žádný splín,
Jen tichá a klidná,

poslední chvíle.

Dnešním přídavkem k podzimnímu tématu je báseň Jiřího Ortena ze sbírky Ohnice.

Podzim

Ach, dnes mne duše tlačí
a nemohu již dál.
Hrám na varhany. Pláči.
Nestačím na pedál.

Něco mi vyprávěli.
Něco jsem neslyšel.
K příkrému nepříteli
pro zradu jsem si šel.

Pro zradu, ano, matko.
Nádherná smrt v ní jest
změněna ve princátko
opilých slz a gest.

Jde zase, září v slově,
jde ve svou zvadlou dál,
aby se na hřbitově
dušičkám zaprodal.