Příběh Tomáše Bati, zlínského továrníka, podnikatele a inovátora, má obrovský dosah jak u nás, tak i v zahraničí. Málo kdo ale ví, že takových “malých Baťů” má československá historie vícero. Dnes bych s Vámi rád sdílel příběh Josefa Volmana, Čelákovického továrníka a podnikatele, jehož život byl spjat nejen se strojírenstvím nebo architekturou, ale také s druhým odbojem.
Začátky
Josef Volman se narodil 14. listopadu 1883 v Žebráku do rodiny kováře s malou dílnou na hospodářské stroje. O jeho životě toho bohužel mnoho nevíme, všechny známé informace tak pramení především z dobového tisku, osobní korespondence nebo svědectví pamětníků.
Volman docházel do obecné školy v Žebráku odkud následně pokračoval na jeden rok do měšťanské školy v Hořovicích. S vidinou svého otce, že Josef časem jeho obchod převezme, se začal učit základy řemesla právě v rodinném podniku. Po jednoletém studiu obchodní školy v Praze však Volman odchází a přijímá zaměstnání ve vídeňské firmě prodávající obráběcí stroje Emil Fischel.
Ve svých dvaadvaceti letech odlétá do Spojených států, studuje chemii a strojírenství a získává první cenné zkušenosti v obchodu, které po návratu do vlasti využije ve své firmě. Po pěti letech v zahraničí se vrací domů, konkrétně do středočeských Čelákovic, kde zakládá svůj vlastní podnik – továrnu obráběcích strojů.
Boje Josefa Volmana
Slibné začátky jeho podnikání přeruší v roce 1914 první světová válka a Volman musí rukovat na srbskou frontu. Vedení firmy přenechává své manželce Ludmile, která ho během války dokonce navštívila v Srbsku, kde se nechal dobrovolně zajmout.
Po roce 1918 Volman úspěšně pokračuje v rozvoji továrny, která musela bohužel za války přerušit svou činnost. Zde začíná Volmanův příběh připomínat příběh Tomáše Bati. Již v meziválečném období, čase sociálních nejistot, dbá Josef na komfort a jistoty zaměstnanců své rychle rostoucí firmy.
Zřizuje přidružené subjekty svých závodů jako například Záložnu nebo Sportovní klub Volman s téměř osmnácti set členy, dotuje i místní spolky a štědře přispívá na fungování a rozvoj města Čelákovic.
Svým zaměstnancům poskytuje na tehdejší dobu nadstandardní péči. Mladí chlapci se mohli vyučit v učilišti přímo přidruženém k závodům, dělníci i úředníci měli jistotu bydlení – Volman totiž s předstihem nakoupil pozemky v okolí továrny, kde vystavěl činžovní byty určené právě jeho zaměstnancům. Ti bohatší z nich si pak mohli za výhodné ceny pozemky od Volmana odkoupit a postavit si na nich domy vlastní. Obytné čtvrti se prolínaly se zelení a průmyslovými budovami v duchu Le Corbusiera.
Za druhé světové války se podílel na odbojové činnosti podporou rodin zatčených odbojářů, přispíval štědrými částkami domácímu i zahraničnímu odboji a v podniku ukrýval část archivu presidenta T. G. Masaryka.
Josef Volman umírá v roce 1943, avšak zanechává za sebou značný odkaz – podnik s dvěmi a půl tisíci zaměstnanci vyvážející své výrobky do více jak třiceti zemí světa a mimo jiné i Volmanovu vilu, skrytý klenot meziválečné architektury.
Vila Volman
Ke stavbě vily se Volman rozhodl v roce 1937, do té doby žil i s rodinou přímo v areálu svých závodů. Ke stavbě si vybral vcelku nečekanou dvojici architektů – Karla Janů a Jiřího Štursu. Oba byli mladí a silně levicově založení. Jejich předchozí práce byla pravým opakem díla, které vytvořili pro Josefa Volmana. Trendem tehdejší doby byly malé úsporné typizované rodinné domky pro nižší sociální vrstvy.
Ke stavbě Čelákovické vily se architekti dostali poměrně humornou náhodou. Štursa si musel totiž tou dobou na živobytí vydělávat podomním prodejem vysavačů, při kterém ovšem nabízel zákazníkům i své služby jako architekta. Jeden z nich byl s jeho prací tak spokojený, že ho následně doporučil svému příteli – Josefu Volmanovi.
Pro mladé architekty to byl úkol, který se jim příčil. Volman chtěl vilu za milion korun, prostornou a moderní, při samotném návrhu však nechal dvojici volnou ruku, a i díky prolnutí těchto dvou neslučitelných světů vznikl i ve své kategorii neobvyklý počin.
Vila po smrti svého majitele sloužila až do počátku devadesátých let jako mateřská školka, poté opuštěna začala chátrat. V roce 1996 koupila vilu společnost Vila Volman a postupně vrátila stavbě její zašlou slávu. Rekonstrukce trvala více jak deset let.
O Volmanově vile bych mohl napsat nekonečné odstavce textu, srovnávat a porovnávat ji s Le Corbusierovou vilou Savoye nebo Roheho vilou Tugenhadt. Takových článků však bylo napsáno mnoho a nejlépe promluví stavba sama za sebe svým geniem loci – alespoň zprostředkovaně z fotografií.
Závěrem pouze doporučím knihu Volmanova vila – Klenot české meziválečné architektury vydanou nakladatelstvím Argo v roce 2020, která se zabývá celou tematikou do hloubky a odborně.
Volmanova vila
