Již 200 let uplynulo od narození tohoto slavného básníka a novináře, není však ani jediného důvodu, proč by snad měl upadnout v zapomnění. Ba naopak.
ODKAZ
Proč bychom v rámci obrozenské literatury sáhnout právě po Havlíčkovi? Rozhodně se od dalších spisovatelů své generace výrazně liší, neboť ve svých dílech přináší satiru, humor, výsměch a ironii. Jeho texty nejsou nikterak těžkopádné ani složité. Rozhodně tím však nechci říct, že by tím, byť jen trochu, postrádaly uměleckou hodnotu. Naopak si myslím, že z Havlíček oplýval nejen velkým básnickým talentem, ale především odvahou kritizovat (která se mu později, jak víme, stala osudnou).
Právě díky kritice se totiž dostal do povědomí lidí, když v časopisu Květy uveřejnil kritiku Tylova Posledního Čecha – nutno zmínit, že si tím ve společnosti získal velkou oblibu. Podle Havlíčka totiž nestačí dílo plné skrz naskrz prázdného vlastenectví. České kultuře nestačí pouze dílo psané česky, musí být kvalitní a hodnotné!
Tím si Havlíček otevřel brány do českého kulturního života, a především k úspěšné kariéře žurnalisty, Je zajímavé, že se jako jeden z mála Havlíček dokázal uživit jen jako novinář. Díky Havlíčkovi mají dnes noviny podobu, jakou mají. Před jeho působením se psaly odborně a složitě, proto jeho čtivý styl psaní oslovil i méně vzdělanou část společnosti.
„Mají tě v ohrádce, za mříž tě vsadili/ andělé z Brixenu, co vzývaj násilí,“
Havlíčku, Havle
To zpívá Jaroslav Hutka. V noci z 15. na 16. prosince 1851 kolem třetí hodiny ranní je Havlíček deportován do Brixenu. Ironií osudu je, že kvůli této písni, jež vyšla v roce 1977, byl Hutka taktéž vyslýchán poté, co si pro něj kolem páté hodiny ráno přijela komunistická tajná policie, neboť měla (opodstatněné) podezření na souvislost s osobností Václava Havla.
Ze všech brixenských skladeb, které Havlíček napsal během svého pobytu v Tyrolsku, bych se chtěla věnovat především nedokončenému dílu Křest svatého Vladimíra. Nebudu se příliš zabývat dějem skladby, ale důležitým motivem je spor cara Vladimíra a boha Peruna, který odmítá splnit carovo přání. Car ho proto nechá utopit (děj je samozřejmě obsáhlejší a zajímavější, pokud jste četli, víte. Pokud jste nečetli – rozhodně doporučuji to napravit!).
Havlíček se inspiroval Nestorovým rukopisem, který nás seznamuje s historií Kyjevské Rusi. Tato legenda vypráví o nástupu a šíření křesťanství v Kyjevské Rusi, kde ruský car nechal potopit sochu pohanského boha Peruna v řece.
Havlíček se zde klasicky využívá sarkasmus a ironii, pomocí které kritizuje absolutistickou vládu, poměry v Rusku, církev a například vojenský soud zde představuje jako aparát sloužící světské vládě, která ho využívá ve svůj prospěch. Víme, že Havlíček vůči Rusku nebyl vždy tak skeptický. Na nějaký čas dokonce odjel do Moskvy a působil zde jako vychovatel. Zpočátku ho život zde uchvátil, později si však začal uvědomovat, jak tamější společnost funguje a velmi rychle svůj názor změnil. Jinak řečeno, stačila jediná návštěva Ruska a Havlíček byl z představ o sjednocení Slovanských národů mocí ruského cara velmi rychle vyléčen.
Stejně tak si Havlíček udělal názor na koncept církve. Osobně mi přijde představa Havlíčka v arcibiskupském semináři poměrně komická. A taky byla. Dlouho se zde nezdržel, neztotožnil se s režimem, jemuž měl navyknout, jinak by to nebyl onen Havlíček, který tak rád táhne proti autoritám!
POSLEDNÍ CHVÍLE ŽIVOTA
Havlíček je dnes bohužel často osočován, že jeho zatčení v Brixenu bylo procházkou růžovým sadem. Bylo mnoho takových komentářů, že vůbec není takovým mučedníkem. Tací ale zoufale hledají potřebu šokovat svou „znalostí“. Kdyby skutečně něco o Havlíčkových posledních chvílích věděli, pak by zajisté takto nemluvili.
Havlíček jako by nesl těžká břímě, dopadající na něj z vrchů Alpských, byl zlomen nejen žalem, že nejprve musel opustit svou rodinu a poté se vyrovnat se smrtí jeho ženy Julie, ale i žalem z mnoha přátelství, která jakoby se po jeho persekuci, vytratila.
Karel Tůma, redaktor, spisovatel a politik, pak o jeho posledních minutách, ve svém dvoudílném eposu Karel Havlíček Borovský: Nejslavnější publicista českého národa, napsal:
„V Hostivicích mu dle zdání mého naposledy vysvitlo světlo života a rozumu: Bylo tam slyšet z hostince zpívání českých písní. On se pousmál a položil na mé rámě ruku, neřekl však ničeho. Když jsme přijeli na Hradčany, neznal ničeho více! Jeho strhané zraky těkaly sem a tam. Jmenoval jsem mu stavby, upozorňoval jsem jej, ale přesvědčoval jsem se víc a více, že mi již nerozumí a že jej nic více nezajímá!
K 8. hodině večerní přijeli jsme do Prahy… ku páně Jarošovu bytu na Novém městě pražském čís. 1029 proti státnímu nádraží. Zde uložili jsme nebohého na tutéž postel, na kteréž skonala jeho choť, v tomtéž pokoji na tomtéž místě. Nepoznal již ani svou dcerušku, kterou mu přiváděli! Vůbec také již k sobě více úplně nepřišel.
Tak ležel mučedník náš v agonii pět nocí a dní, mezi kterouž dobou P. Řezáč jej zaopatřil svátostí umírajících.
Jeho poslední slovo v přítomnosti Dra. Pinkasa vzdechnuté bylo: Julie!
Dne 29. července 1856 odpoledne jakoby oživoval… Dával znamení, že chce něco napsat. Přinesli mu papír a tužku a ubohý pravicí neustále až do skonání svého pohyboval jakoby psal… O páté hodině odpolední však tužka vypadla z ruky, hluboký povzdech a hrdinný mučedník — dotrpěl!
Tak shasla naše hvězda. Veliký Čech a Slovan, chrabrý, upřímný, sebeobětovný, jediný náš Karel Havlíček Borovský!“
Havlíček umřel nedoceněn, ovšem hned po jeho smrti a pohřbu, sešla se vlastenecká manifestace a od té doby nikdo nepochyboval o důležitosti velkého novináře a spisovatele.
V posledních chvílích jeho života se tak projevil jako oddaný muž. Věrně oddaný své ženě a svému životnímu údělu — psaní.
ODKAZ KONSERVATISMU
V též knize cituje ještě Havlíčkova „…slova poslední“, v kterých se vyjadřuje zajímavě ke konservatismu:
„V Čechách, milý brachu! jakož i všude mezi Slovany rakouskými není a nemůže také býti posud žádná konservativní strana. My nejsme ještě tak daleko, abychom mohli konservovati, my musíme teprva dobývati a konservativní strana mezi námi připadala by mi tak, jako člověk, který chtěje zbohatnouti, ale nemaje posud ničeho, dal by si především několik hodně velikých, železných truhel na peníze udělati.“
Touto myšlenkou, měli bychom se zajímati více i v dnešních dnech. Mnozí čeští konservativci, odvolávající se na „tradiční hodnoty“ nebo „konservativní myšlení“ by měli naopak reformovat a rozvíjet svůj konservatismus! I konservativci mohou býti pokrokovými.
Na českého konservativce padají zprava i zleva dvě otázky.
Můžeme už konservovat? A je vůbec co konservovat?
Jako svobodná země ještě nejsme ve věcech sociálních tak daleko, abychom si mohli dovolit konservovat stávající způsoby. Vybírat z těch minulých je pak dvojsečným mečem, který jedněm uškodí, druhým pomůže. Spousta dnešních konservativců jako by nechtěla slyšet, že na někoho, jejich snahy o návrat „ke starému“, mohou dopadnout velice tvrdě. A když se někdo ozve, nejsou připraveni, naopak jsou překvapeni.
V tom mají pokrokoví myšlenkáři výhodu. Jejich kroky do neznáma nikdo předem odsoudit s jistotou nemůže. Což je zajisté také dvojsečný meč, ale alespoň jim umožňuje jít vpřed a nestát na místě nad jednou otázkou („jak dlouho už konservativci řeší tradiční hodnoty?“).
Pokud mi dovolíte na chvíli odbočit… Pro konservativní myšlenkáře, kteří nechtějí slepě prosazovat hodnoty jen kvůli tomu, aby byli „konzervativnější“ existuje i cesta Nové pravice. Ta má i Evropský přesah, ale její myšlenky se, zdá se, ještě v našem českém údolí, nikterak neprojevily a ani světově neměly pod neustálým útokem levicových struktur moc úspěchu. Tudíž není zatím možné je hodnotit v praxi.
ZÁVĚR
Je třeba se držet dobrého a opouštět špatné, ale vydobýt statky, postavit nové pilíře a ty poté pokrýt střechou pokrokovou, to naši sametoví vůdcové nedokázali.
To musíme dokázat my!
Jinak budeme i nadále stavět na blátivém podloží nesourodých myšlenek.
A to je jeden z mnoha Havlíčkových pozůstatků, který jsme tu chtěli vypsat, abyste si mohli i z tak smutného konce tohoto českého hrdiny, odnésti něco povzbuzujícího a motivujícího.
Pěkné…