Čech byl nejen jménem, ba i národností a především srdcem.
Český spisovatel, ikona českého kulturního života a představitel ruchovců. Jeho smysl pro pořádek je evidentní již od narození, neboť přišel na svět přesně devět měsíců a jeden den po svatbě svých rodičů, což dokazuje nejen Čechovu lásku k řádu.
Již od raného dětství byl vystaven vlivu svého otce, horoucího vlastence, který chlapce seznámil s verši Jána Kollára a Karla Hynka Máchy, aniž by snad doufal, že ze syna tímto vychová jejich nástupce. U Svatopluka se velmi brzy objevila záliba v knihách, a přestože vystudoval práva v Praze, později se oddal pouze samotné literatuře.
Čech se nejvíce angažoval v redakcích všech možných novin. Pro nás však Čech není podstatnou osobností jen kvůli svým uměleckým kvalitám, ale hlavně myšlenkovému základu každého díla. Jeho básně měly silně ideologický základ, nenalezneme u něj žádnou milostnou či přírodní lyriku. Například básně ze sbírky Jitřní písně měly dokonalé využití při jejich recitaci na tzv. táborech lidu.
Z Čechovy poezie jsem četla sbírku Ve stínu lípy, která taktéž nepostrádá výrazné vlastenecké rysy. Jedná se o cyklus několika epických básní s prvky idyličnosti. Ve své době byla tato kniha jednou z nejoblíbenějších Čechových děl a chápu proč. Po přečtení pravděpodobně budete mít smíšené pocity. Každá báseň je totiž laděná trochu jinak – jedna je humorná, další vážná. Zkrátka vám každá přinese trochu jiný dojem. Čech zde tematizuje především rozpor mezi domovem a odchodem do ciziny.
Alegorická sbírka Písně otroka je dalším klasickým a oblíbeným dílem Svatopluka Čecha. Taktéž se jedná o epickou báseň, jež slouží jako výzva k boji. Báseň je alegorií českého národa, kterému byla ukradena jeho práva. Nutno zmínit, že právě tato sbírka zapůsobila především na české dělnictvo, jejichž radikálnost narůstala. I z tohoto díla znatelně působí energie jakési revolty a touhy po svobodě a autonomii.
Mé zcela určitě nejoblíbenější dílo Svatopluka Čecha je však Nový epochální výlet pana Broučka tentokrát do XV. století. Námět je nesmírně zajímavý a příběh sám o sobě velmi čtivý. Čech geniálně postavil do kontrastu hrdinství husitských bojovníků a morálky typického měšťana Matěje Broučka. Proč právě setkání s Janem Žižkou a bitva na Vítkově?
Čech zkrátka, ostatně jako mnoho dalších českých spisovatelů 19. století, spatřoval v době husitské vrchol českých dějin, ze kterých dodnes musíme čerpat inspiraci a naději.
